Tento důl byl vyhlouben ve svém profilu s ohledem na větší půdorysné poměry šachetních pumpovních zařízení, umístěných v šachetním komíně. Profil dolu byl ve tvaru obdélníka. Jižní část profilu sloužila za větrací, střední část za těžní a severní pro vodotěžné a lezné oddělení. Důl se začal hloubit v říjnu roku 1868 a s těžbou uhlí bylo započato v dubnu r. 1873. Od tohoto roku obnášela těžba uhlí:
| celkem do roku 1889 | 2 146 030 t |
| celkem do roku 1882 | 1257 846 t |
| samotného roku 1883 | 153 352 t |
| v pětiletí 1878—1882 | 680 818 t |
| samotného roku 1889 | 175 626 t |
| v pětiletí 1884—1889 | 712 629 t |
Důl Engerth byl na tehdejší dobu velmi vydatnou šachtou a prodělal za provozní činnosti mnoho změn na svém strojovém vybavení. Po elektrifikaci všech závodů Společnosti státní dráhy během roku 1902 byl též důl Engerth postupně připojen na dodávku elektrického třífázového proudu, nejdříve na pomocnou elektrárnu Barré se systémem 42 c/s a později na ústřednu dolu Theodor se systémem 21 c/s.
První náraziště bylo zřízeno na obou stranách šachetního komínu v hloubce 390,69 m, kde se též nalézala pumpovna pro elektricky poháněnou diferenciální hlavní pumpu. Později se jáma vyhloubila na 425 m a náraziště se zřídilo na severní straně, odkud se hnal překop k dolu Bresson (západně) a na východ k úpadní, jenž spojovala IV. patro dolu Barré. V blízkosti uvedeného náraziště byla zřízena pumpovní stanice pro umístění dvou hlavních, ležatých elektricky poháněných pump, z nichž se jedna přenesla z I. patra.
Těžní věž byla provedena z hraněného dříví a ke středu lanových kotoučů 12,3 m vysoká. Lanové kotouče byly o průměru 3,8 m s věncem pro plochá těžní lana.
Těžní klece byly v půdorysné ploše 0,9×1,760 m, 3,96 m vysoké, dvouetážové, opatřeny v čele záchytným zařízením systému Fontain. Konstrukce klecí byla podobná jako u výše popsaných závodů Společnosti státní dráhy.
Těžní stroj byl ležatý, dvouválcový s litinovými bobinami se železnou výstrojí, parní brzdou a s předepsanými bezpečnostními zařízeními. Dodala jej firma L. A. Quiball z Anzinu v Belgii roku 1870 a byl v činnosti až do roku 1922, kdy byl postaven nový těžní stroj. (V roce 1939 byl pak převezen na důl Jaroslav k hloubení jámy. Jaroslav se později přejmenoval na důl Nosek) Těžní stroj byl poháněn pomocí ozubeného soukolí Citroen od třífázového elektrického motoru 5000 V, 600 ot/min. Mechanická část stroje byla dodána z Teplické továrny na stroje. Elektrická část byla od firmy AEG Union Berlín.
Odvodňování dolu Engerth mělo probíhat tak, že se od roku 1870 chtěla odčerpávat voda ze všech dolů Společnosti státní dráhy: z dolu Průhon 0,40 m3, Bresson 1,21 m3, Engerth 0,86 m3. Celkem 2,47 m3. Skutečnost však předpokládaná data nepotvrdila a vodotěžný stroj, umístěný na povrchu, nebyl dostatečně využit. I čerpací zařízení na dolech Průhon a Bresson byla po krátkém užívání vyřazena z provozu vůbec.
Větrník systému Quiball byl postaven ve zvláštní budově na povrchu dolu a dodala jej firma L. A. Quiball z Anzinu 1874. Tímto větrníkem byla později ventilována i část dolových poli Bresson.
Třídička uhlí byla postavena v r. 1875, ale nosná konstrukce i budova byla výhradně dřevěná. V třídičce se kromě sklápěče vozíků nalézalo i další zařízení, a to: Briartův třídicí rošt s mezerami 105 mm a soustava sít, jež prosívaly kostky I a II, krupici I a II, mour a ořech I a II. Nová třídička se postavila roku 1890 pro třídící výkon asi 200 000 tun uhlí ročně, a sice před šachetní budovou v blízkosti nakládací rampy. Celé strojové zařízení bylo dodáno od firmy Schüchtermann & Kramer z Dortmundu. V této třídičce byl již použit tehdy nově vynalezený sklápěč důlních vozíků systému Salač. Vysypané uhlí přicházelo nejdříve na dva horizontální šroubové rošty systému Diesel- Suski a propadlé zde uhlí různého zrna se třídilo na níže ležícím kyvadlovém sítě se zamontovanými děrovanými plechy různých otvorů. Kyvadlové síto bylo poháněno klikovým ústrojím.
Vápenka a prorostlé uhlí se drtilo na deskovém drtiči systému Škoda. Pohon celé třídičky se konal od stojatého parního stroje se setrvačníkem a expanzivním rozvodem a regulátorem, dodaným firmou Strojírny železáren Společnosti státní dráhy v Řešici. Náklad tříděného uhlí se původně prováděl sklopnými vozíky, pojíždějícími postrkováním (manuálně) po rampě do přistavených vagónů. Roku 1902 se zavedlo přímé nakládání uhlí do vagónů z dřevěných bunkrů přiměřené velikosti, jež byly postaveny pod nakládací rampou. Doprava tříděného uhlí do bunkrů se konala korečkovými, kloubovými pásy. Pohon třídírny byl současně elektrifikován. Hlavní poháněcí elektromotor byl 500 V, 600 ot/min, 20 ks, 21 c/s a dopravní pásy měly motory 9—11 ks. Drtič 9 ks.
Uhelné prádlo bylo postaveno na dole Engerth roku 1895. Jednalo se o uhelné prádlo proudové, systému Wunderlich se čtyřmi plechovými aparáty a s přístrojem na extrakci krupičky ze šmantové vody. Pohon se konal dvěma hlavními elektromotory. Prané uhlí se původně dopravovalo k nákladu do vagónů taktéž sklopnými vozíky – kocábkami. Roku 1902 se přeneslo celé zařízení uhelného prádla do nové budovy, postavené v blízkosti rampy a suché třídičky. Také prádlo bylo opatřeno dřevěnými bunkry pro přímý náklad do vagónů. Tříděné uhlí, které bylo určené k praní, bylo dopravováno proudem vody ve žlabech. Elektrický pohon uhelného prádla byl dán do chodu v měsíci květnu 1903.
Povrchová lanová dráha na dole Engerth byla zřízena proto, že se nepřetržitě zmenšovala uhelná těžba, jenž byla provázena neustálými důlními požáry v podzemí dolu Bresson. To vedlo ke zjištění, že udržování stávající třídičky na jmenovaném dole, včetně nákladu do vagónů, je velmi nevýhodné a daleko rentabilněji se nechá provést dolem Engerth. Za tímto účelem byla na povrchu zřízena spojovací lanovka mezi oběma doly v roce 1902. Tato lanová dráha byla asi 950 m dlouhá, tříkolejná s výhybkou uprostřed. Mezi uhelnými doly byly přes pozemky přímočaře postaveny zděné pilíře ve vzdálenosti asi 10 m, které nesly dřevěnou konstrukci na obou stranách opatřenou zábradlím. Kolejnice byly připevněny na dřevěných pražcích. Tažné lano se pohybovalo uprostřed kolejí na válečkách. Doba jízdy z dolu Bresson a zpět trvala 11 minut. Doprava se konala normálně s dvaceti vozíky seřazenými do vlaku, který jezdil v obou směrech.
Přímé nakládání do vagónů si vyžádalo postavení zvláštní posunovačky, která mohla přemísťovat vagóny příčně z jedné tratě kolejí na druhou. Pocházela od firmy Ruston & spol. z Prahy.
Spojovací lanovka z II. patra dolu Engerth na důl Bresson byla vybudována za účelem dobývání zbytků podstaty na dole Bresson dolem Engerth. Již před rokem 1900 byl zřízen jednokolejový překop, který vedl k nárazišti II. patra dolu Engerth ke zbytkovým polím Bressonu. Na tomto překopu jezdila stejná lanovka jako na povrchu, ale se svrchním tažným lanem, uloženým na ocelových otáčivých hvězdicích. V chodu byla také lanovka od roku 1902.
