S hloubením dolu bylo započato v letech 1849-50 a skončeno bylo v listopadu 1854. Zaražení dolu bylo provedeno na pozemcích podniku Kablo Kladno. Jméno dolu bylo odvozeno po tehdy věhlasném geologovi a profesorovi vídeňské univerzity, který se podílel na původním průzkumu geologie Kamenouhelného revíru Kladno.
Důl Thinfeld byl vyhlouben a vydřeven v obdélníkovém profilu. Vodítka klecí i celá výdřeva byla z dřevěných hranolů. Severní část profilu byla o ploše 3,6 m2 a sloužila pro větrání, střední část pro těžbu se dvěma klecemi po dvou vozících. Jižní část sloužila k umístění šachetních pump. Větrací oddělení bylo od těžního oddělení zapaženo 60 mm silnými fošnami, navzájem utěsněnými.
K odvodňování dolu sloužil parní stroj systému Cornwall s vahadlem, katarakty a kondenzačním zařízením, pohánějícím pomocí dřevěných tahadel čtyři pumpovní složení v kolmém šachetním komíně. Stroj dodala firma Strojírny Štěpánov na Moravě.
Větrací oddělení bylo spojeno zděným kanálem o délce 13,6 m v profilu 1,5×1,5 m s ventilátorem systému Lemielle, umístěným ve zvláštní budově. Jako záloha pro případ poškození a opravy větrníku Lemielle sloužil exhaustor systému Korting. Po provedené elektrifikaci dolu roku 1900 byly instalovány nové větrníky systému Schielle.
Šachetní těžní věž byla vesměs provedena z hraněného dříví a ke středu lanovnic byla 13,2 m vysoká. Lanovnice měly průměr 3,8 m a jejich věnec byl uzpůsoben pro plochá těžní lana. Těžní klece byly konstruovány dvouetážově a byly vyzbrojeny záchytným zařízením systému Pontain s prackami v čele klece. Závěs královskou tyčí byl uprostřed vrchního nosníku. Prázdná klec původně vážila 1000 kg, ale časem se váha zvýšila. Těžní vozíky před r. 1896 vážily 260 kg a obsah měly 550 kg uhlí. Později byl obsah vozíků zvýšen na 700 kg.
Těžní stroj byl parní se dvěma parními válci o vrtání 500 mm a zdvihu 2000 mm. Dodala jej firma francouzské strojírny Schneider v Creusot. Pohyb přímo na hřídel lanových bobin, coulisový rozvod systému Stephenson. Bobiny byly armovány železem a jedna z nich byla podle potřeby posunovatelná na litinovém jádru bobiny. Po provedené elektrifikaci dolu byl v místnosti před uvedeným parním těžním strojem postaven nový, elektricky poháněný těžní stroj, se dvěma cylindrickými bubny o průměru 2000 mm, 1000 mm šířky pro kulatá těžní lana Pohon mocí třífázového asynchronního elektromotoru 80 ks, 250 v 203 otáček za minutu, rychlost na laně 3,1 m, převod od elektromotoru na bubnovou hřídel čelním soukolím ozubených kol v poměru 30:156. Tento stroj byl podle tehdejších bezpečnostních předpisů náležitě opatřen pásovou a nožní brzdou, brzdou na převodovou hřídel, přepínačem a kapalinovým regulačním spouštěčem. Elektrická brzda se šnekovým převodem a motorem 250 V, 17,5 A, 1200 otáček za minutu, byla v rezervě. Popsaný těžní stroj byl dán do chodu 22. března 1902, jako první takový stroj poháněný elektrickým proudem v celém kladenském revíru. Po zrušení těžby na dole Thinfeld r. 1913 byl jmenovaný stroj přenesen na přilehlý důl Kübeck. K tomu lze dodat, že byl vybrán v r. 1974 jako technická památka pro budoucí hornický skanzen.
Hlavní část uhelné těžby přicházela na povrch dolem Kübeck. Ke třídičce na důl Thinfeld byla dopravována dvoukolejovou řetězovou dráhou, dlouhou asi 289 m od náraziště dolu Kübeck. V letech 1895-96 byla na místě původní kotelny (7 jedno válcových kotlů, systém není uveden) s cylindrickými kotli postavena kotelna nová se šesti parními vodotrubnatými kotli systému MacNikol a etážovými rošty Bolzano.
Na dole Thinfeld se nalézaly v bezprostředním sousedství na jižní straně šachetního dvora rozsáhlé mechanické dílny pro udržování a provádění oprav na celém tehdejším uhelném závodě Společnosti státní dráhy. Dále se tam nalézala továrna na drátěná lana, hlavní skladiště materiálií a dělnický konzum. Všechny tyto podniky se roku 1913 zrušily, jáma Thinfeld se zasypala a celé šachetní území bylo později prodáno společnosti Kablo, která dosavadní výrobu drátěných lan rozšířila a zavedla výrobu nejrůznějších vodičů, silnoproudých a slaboproudých kabelů.
