Těžba železných rud na mníšeckém ložisku po 2. světové válce navázala na jeho využívání v období okupace. Hlavní přístupy k ložisku tvořila čtyři otvírková důlní díla: Úklonná jáma (hloubení č. l), vyražená v rudě a pak v podloží pod úklonem 41° z povrchu (485,7 m n.m.) na 17.patro, odsazené hloubení č.2, které sledovalo ložisko ze 16. na 26.patro, hloubení č.3, které otevřelo ložisko na 32.patro (312,5 m n.m.) a ve východní části svislé hloubení č.4, které otevřelo ložisko na 36.patře na kótě 282 m n.m.
Po rozhodnutí, že je nutno zajistil úpravu vytěžené rudy na místě hrudkováním ve třech pecích, bylo ložisko ze 16.patra (383 m n.m.) navíc otevřeno 1 270 m dlouhou dopravní štolou, která ústila na povrch v areálu bývalých hrudkoven. Do provozu byla uvedena v roce 1956. Kromě nich však zde byla řada dalších starších otvírkových důlních děl.
Ze dvou zrudněných poloh mělo vždy význam pro dobývání pouze hlavní mníšecké ložisko, které má tvar čočky o mocnosti 2 až 20 m a úklon v rozmezí 30 až 90″. Výpočtem zásob k 1.10. 1954 bylo na ložisku vykázáno 6 429 kt zásob s obsahem 30% Fe a 24 až 26% SiO2. Rudu lze tedy zařadit ke kvalitnějším rudám barrandienského ordoviku. Výstavba závodu však byla zahájena před dokončením průzkumu a výše uvedeného výpočtu a to na základě předpokládaných zásob ve výši 13,6 mil. tun a projektovaná kapacita dolu měla být 360 kt za rok. Této kapacity však nikdy dosaženo nebylo. Nejvyšší roční těžby 156 kt bylo dosaženo v roce 1960 a do roku 1966 bylo vytěženo celkem 1 705 kt rudy o kvalitě 27.1 % Fe. K plánovanému dni likvidace dolu bylo ložisko vytěženo na západě od 3. patra k 15. patru, ve východní části jen částečně mezi 3. a 14. patrem. Dobývání pod 16. patrem nebylo zahájeno.
Používané dobývací metody pro těžbu železných rud na daném ložisku byly: nučické dobývání mezipatrovým závalem, dobývání dovrchním zátinkováním a dobývání mezipatrovým závalem s použitím nakladače NI 12 V. Zkoušené dobývání otevřenou komorou se neosvědčilo pro předčasné zavalování komory nepevnými nadložními horninami. Některé TH ukazatele: výkon při ražbách přípravných důlních děl 0,35 m.sm-1, výkon v rubání 10,6 t.sm-1, celozávodní výkon 2,32 t.sm-1, průměrný evidovaný stav zaměstnanců 208, z nichž více než 30 % bylo zaměstnáno v údržbě důlních děl .
Při zpracování rudy připadal na 1 t surového železa na žlábku vysoké pece náklad cca 1 100 Kč oproti limitu 920 Kč, což bylo jedním z hlavních důvodů pro předčasné ukončení těžby na daném závodě.
Jako doprovodná surovina bylo na ložisku v jeho nadloží vykázáno 12 944 kt křemenců, z nichž bylo v létech 1961 až 1966 vytěženo 19,5 kt. Dobývány byly zejména otevřenou komorou.
Po předčasném ukončení těžby v roce 1966 zůstaly na ložisku zbytkové zásoby ve výši 5 751 kt o obsahu 30,1 % Fe a 23,5% SiO2. Následně byl důl zatopen po 16. patro a hrudkovací provoz převeden do Kovohutí v Mníšku. Dopravní štola z roku 1956 zůstala zachována.
Svah vrchu Skalky, pod kterým bylo ložisko převážně těženo, byl pak nákladně stabilizován, povrch upraven a zalesněn. Těžbou poškozený chráněný kostelík sv. Maří Magdalény byl opraven. Zatopená důlní díla jsou využívána jako zdroj pitné vody pro město Mníšek pod Brdy.
