Zdické rudní ložisko patřilo mezi nejdříve známá a nejdéle těžená ložiska oolitických sedimentárních Fe rud v Barrandienu. Podle nejstarších zachovalých zpráv bylo ložisko „Na hroudě” otevřeno již v posledních desetiletích XVII. století.
V roce 1912 odkoupila od firmy Petzol a spol. v Komárově důlní míry Pražská železářská společnost, která přešla k hlubinnému dobývání 1. rudního revíru až do úrovně 39. patra. Průzkumné vrty a postup důlních prací ověřil vzrůstající mocnost ložiska (II. revír) v nižších hloubkách (v letech 1941-43 dosaženo 110. patra, v letech 1943-45 patra 118.. Po skončení války byla otevřena nejmocnější část rudní čočky mezi 118 – 135. patrem, do úrovně 145. patra se došlo v roce 1956, zde se však nedobývalo.
Maximální obsahy Fe činily 35 – 36 %, obsah SiO2 kolísal mezi 10 – 26 %. Zásoby rudy byly otevřeny až na 118. patro systémem pěti úklonných jam, seřazených kaskádovitě za sebou. Pod 118. patro bylo ložisko zpřístupněno dalšími dvěma úklonnými jamami až na úroveň 145. p. Protože s postupem dobývacích prací do stále větších hloubek neúměrně vzrůstaly těžební náklady a tím klesala možnost zajistit odbyt vytěžené a upravené rudy, byl provoz dolu k 1. 8. 1962 zastaven a důl zlikvidován.
V období provozu se vytěžená ruda s obsahem 24 až 33% Fe a 17 až 22% SiO2 pražila na místě v pražících pecích a dopravovala lanovkou do železáren v Králově Dvoře. Celkem zde bylo v letech 1945 až 1961 vytěženo 455 726 t rudy, nevytěženo zůstalo 3 032 kt o obsahu 26,6% Fe.
