Stručná historie dobývání v OKR

Dobývání uhlí je výslednou činností uhelného provozu, jemuž se podřizují všechny ostatní přípravné a pomocné práce. Je proto logické, že již od počátku 20. století se usilovalo o mechanizování prací, o zvýšení výkonů a produktivity práce právě v procesu dobývání. Důkazem je zavádění žlabů pro plynulé odtěžení, pneumatických sbíjecích kladiv a brázdících strojů pro rozpojování uhlí.

Tyto vymoženosti tehdejší techniky setrvaly prakticky až do období čtyřicátých let. Z dobývacích technologií se udrželo ještě pilířování, ale základní dobývací metodou se stalo stěnování ve všech svých variantách.

Hospodářství osvobozené republiky však potřebovalo stále více uhlí pro zajištění rozvoje poválečného průmyslu. Iniciativa lidí dokázala řešit jen okamžité situace. Dobývací technologie průkopníků novátorských metod a technické úpravy stávajících mechanismů byly jen podnětem, nikoliv však trvalým řešením problému. Operace dobývání si vyžadovala rozhodného, kvalitativního skoku.

Tím se stalo nasazení kombajnu Donbas na dole Zárubek v roce 1951. Po něm pak následovaly další stroje sovětské výroby, kombajny Gorňák, Šachťor, Kirovec a československý kombajn Ostravan. Tyto širokopokosové kombajny měly však společné nevýhody: velký otevřený prostor při dobývání a složitou mani-pulaci při sjezdu do výchozího postavení.

Brzdou technologie dobývání pomocí kombajnů byla dveřejová dřevěná výztuž v porubu. Proto se v roce 1957 zavádějí ocelové třecí stojky Schwarz a Dubnica s ocelovými stropnicemi, které umožňují vytvoření bezstojkové porubní fronty pro zpětný chod kombajnu a překládání hřeblového dopravníku vcelku. Současně se začínají používat úzkopokosové válcové kombajny nejprve z dovozu, zanedlouho pak i naší výroby. V roce 1958 zahajuje k. p. Ostroj výrobu kombajnů řady KSV, které svými inovovanými typy dodnes tvoří základ strojového parku dobývacích mechanismů. S úzkopokosovými kombajny začaly úspěšně soutěžit uhelné pluhy a škrabáky, které spojují výhody minimálního otevřeného prostoru porubní fronty s maximální plynulostí těžby. Po prvních dovezených pluzích ze zahraničí zahájil v roce 1959 k. p. Ostroj výrobu československých pluhů řady PL.

Rychlý vývoj mechanizace rozpojovacích prací vyvolal nutnost řešení spolehlivého a plynulého odtěžení uhlí z porubu. Jediným vhodným dopravním zařízením se ukázaly hřeblové dopravníky, které zároveň převzaly funkci tratí pro pojezd kombajnů a pro vedení pluhových těles.

S postupem času manipulace s ocelovými třecími stojkami bránila urychlení cyklu dobývacích prací a tak se od roku 1965 zaváděly individuální hydraulické stojky, které vykazují vysokou rovnoměrnou únosnost při podepření stropu a výrazně ulehčují a urychlují zajišťovací práce v porubu. Další kvalitativně vyšší inovační cyklus budování v porubech představují mechanizované výztuže, které jsou ale podstatně dražší než dosud používané ocelové stojky. Mechanizované výztuže svými vlastnostmi, zejména vysokou únosností v nejtěžších důlně-geologických podmínkách a snadnou ovladatelností, dovolují maximální využití dobývacích mechanismů. První dovezenou mechanizovanou výztuží do OKR byla v roce 1963 rámová výztuž Dowty-Roofmaster, po ní následovaly další výztuže jak z dovozu, tak zejména československé výztuže k. p. Ostroj, které některými svými typy dosáhly světové úrovně.

Zprvu byly mechanizované výztuže používány jen v porubech s plochým uložením, ale záhy byly vyvinuty typy použitelné i ve větších úklonech až do 40 °. Výztuž MV—4 byla vhodná i pro strmé sloje. Speciální výztuže vybavené protiotřesovými ventily jsou určeny do těžkých podmínek ve velkých hloubkách a pro sloje s nebezpečím horských otřesů.

Od sedmdesátých let byly zaváděny technologické komplexy sestávající z dobývacích kombajnů, hřeblových dopravníků a moderních mechanizovaných výztuží. Tyto komplexy tehdejší československé, sovětské a polské výroby představoval špičku v mechanizaci dobývacích prací.