Dne 23. září uplyne již 42 let od tragické události, ke které došlo na dole Nosek v Kladenském kamenouhelném revíru. Největší havárie v historii této naší nejstarší hornické oblasti si vyžádala nenahraditelnou oběť dvaceti lidských životů. Není úmyslem připomínat události, které tvoří stinnou stránku hornického povolání, ale je nutné stále hledat poučení a zkušenosti na případech, které byly zaplaceny daní nejdražší – životy našich havířů.
Situace
Jednou z charakteristických vlastností mocné kladenské sloje je její vysoká náchylnost k samovznícení. Endogenní požáry v uhelných pilířích i ve stařinách byly častým jevem, který od prvopočátků dobývání uhlí na Kladensku výrazně narušoval důlní provoz. Nebylo výjimkou, kdy z důvodu důlního požáru musely celé dobývací úseky několik měsíců a mnohdy i let zůstat uzavřeny.
Důl Nosek v Tuchlovicích byl nejmladším a nejmodernějším dolem Kladenského revíru, jehož pravidelná těžební činnost se datuje teprve od roku 1952. Menší rozsah důlních děl a do té doby jen omezené prostory stařin byly přirozenou příčinou nižšího počtu důlních požárů. Až do září 1960 je v požární knize uvedeno pouze 12 záznamů o výskytu a zdolání důlních požárů.
Požár
Osudný den – 23. září 1960 – začátkem ranní směny zjistila skupina havířů po příchodu na své pracoviště kouře proudící po svážné 69 směrem od úpatí č. 16. Tyto zamořovaly větrní č. 15 a překop č. I — výdušné cesty 3. úseku označeného jako Tuchlovický revír.
Havíři, kteří správně odhadli mimořádnost situace zejména proto, že byl začátek ranní směny a v úseku se neprováděla ani trhací práce, ani práce s otevřeným ohněm, oznámili tuto událost revírníkovi, který v té době ještě na kříži překopu č. I a větrní č. 12 rozděloval osádku své směny. K prověření situace, a zejména zjištění ohniska požáru, vyslal revírník ihned střelmistra a další dva pracovníky, kterým nařídil fárat svážnou č. 72 směrem k úpadní č. 16 a prověřit, odkud kouře vycházejí. Sám se rozhodl profárat úsek po výdušné straně svážnou č. 69. Zde však nad křížem svážné č. 69 a větrní č. 15 narazil na silné kouře, které mu znemožnily další průzkum. Po návratu do vtažných větrů na větrní č. 12 ohlásil své zjištění vedoucímu úseku a dispečerovi.
V té době již skupina havířů došla se střelmistrem na úpadní č. 16, kde zjistila, že endogenní požár zachvátil kříž úpadní č. 16 se svážnou č. 69 v délce asi 6 m. Hořící dřevěné obložení kříže, které se vznítilo z prohořelého ohniska požáru, způsobilo silné ohřátí větrů a vývin kouřů, které se začaly protlačovat dovrchně proti směru proudění čerstvých větrů.
Zdolání endogenního požáru v rozsahu, ve kterém jej i střelmistr zjistil, by bylo zřejmě možné přímým zásahem za předpokladu, že by v blízkosti požářiště byl dostatek hasebních prostředků. K dispozici však nebyly ani ruční hasicí přístroje, ani požární voda. Tu bylo možné přivést zaslepeným potrubím na svážné č. 69.
Od doby zjištění místa vzniku požáru, tj. asi od 7 hodin ráno po dobu jedné hodiny bylo stále ještě možno uskutečnit přímý zásah z vtažné strany požářiště. Za tuto relativně dlouhou dobu se však nepodařilo zajistit a použít víc než jeden práškový hasicí přístroj, který sice požár částečně utlumil, ale nestačil k jeho zdolání.
O několik minut později, kdy k požářišti přišla četa záchranářů, kdy již bylo k dispozici dostatečné množství hasicích přístrojů a kdy požární potrubí bylo pod tlakem vody, byl již přímý zásah z důvodu vysokých teplot znemožněn.
Žehrovický revír
Ihned po ohlášení výskytu kouřů dispečerovi byl o mimořádné situaci uvědoměn hlavní inženýr dolu, který se bezodkladně ujal funkce vedoucího likvidace havárie. Prvá opatření směřovala k přímé likvidaci požáru, a tím i nebezpečí, které hrozilo osádkám pracovišť na výdušné straně požáru.
Bez žádoucího efektu bylo také provedeno několik úprav ve větrání. Teprve v době, kdy již bylo zřejmé, že přímým zásahem zdolání důlního požáru není možné, bylo započato s odvoláváním osádky Žehrovického revíru – těžebního úseku, který byl odvětráván výdušnými větry Tuchlovického revíru.
Podle příkazu vedoucího likvidace havárie měla být osádka shromážděna a s nasazenými sebezáchrannými přístroji odvedena směrem k vtažné jámě. I když ještě asi v 8 hodin nebyl, díky vydatným zkratovým proudům, ve vtažných větrech Žehrovického revíru naměřen žádný oxid uhelnatý, došlo během hodiny k výraznému zhoršení situace, které se projevilo přítomností kouřů se zvýšeným obsahem CO. Tyto okolnosti vedly vedoucího likvidace havárie ke změně rozhodnutí a k vydání příkazu ke shromáždění osádky ve slepé chodbě č. 206, která měla sloužit jako přetlaková komora.
Chodba 206
Krátce po 9. hodině hlásil zástupce vedoucího úseku, že je v chodbě č. 206 shromážděna kompletní osádka v počtu 82 mužů. Kontrolu stavu mužstva a vybavení sebezáchrannými přístroji prováděl v přetlakové komoře revírník, který pro značný hluk nechal po dobu asi 10 minut zastavit přívod stlačeného vzduchu. Čekání a nervozita vedla havíře k tomu, že v průběhu pobytu v přetlakové komoře stlačený vzduch ještě několikrát zastavili.
Změna depresních poměrů umožnila rychlejší proniknutí ovzduší s oxidem uhelnatým do komorového úkrytu s pozdějšími následky, které se projevily nevolností a u několika havířů i ztrátou vědomí.
Spojení mezi osádkou v komorovém úkrytu a vedoucím likvidace havárie zajišťoval zástupce vedoucího úseku, který se zdržoval u ligyfonu, umístěného v průchodním větrním proudu na Žehrovické směrné. Vedoucímu likvidace havárie nebylo známo, že si tento technik na svém stanovišti vypouští k dýchání stlačený vzduch z potrubí. Právem pokládal jeho informace o dobrém stavu osádky za hodnověrné, a tím i komorový úkryt za bezpečný.
Asi v 10.15 hodin sfárala do dolu četa záchranářů s úkolem vyvést osádku z přetlakové komory a vlakem ji převézt zamořeným prostorem do čerstvých větrů v oblasti těžní jámy. O tomto příkazu byl následně informován i zástupce vedoucího úseku, který šel zprávu tlumočit pracovníkům v komorovém úkrytu. Na žádném ze shromážděných se ještě v té době neprojevily zřetelné příznaky otravy CO.
Zástupce vedoucího úseku vydal zároveň příkaz lokomotiváři, aby po příchodu záchranářů v doprovodu jednoho z nich připravil vlakovou soupravu k odvozu osádky k jámě. Pokud by ještě v té době byla osádka záchranáři vyvedena, lze předpokládat zdárné zakončení akce.
Zásah první čety
Četa záchranářů vyslaná do žehrovického revíru musela pěšky překonat vzdálenost asi 1200 m. Nešťastnou shodou okolností došlo po cestě u jednoho z nich k poruše na dýchacím přístroji, jehož výměnou se zásah celé čety zpozdil. Asi v 11.35 hodin, kdy záchranáři přišli ke komorovému úkrytu, panovala již mezi havíři panika. Její příčinou byly zřetelné příznaky otravy oxidem uhelnatým, které se začaly projevovat slabostí, nevolností a ve dvou případech i ztrátou vědomí. Revírník na tuto situaci reagoval příkazem k nasazení sebezáchranných přístrojů, o jejichž funkci a způsobu použití osádku poučil.
Někteří havíři, vedeni pudem sebezáchovy bez rozmyslu utíkali proti kouřům směrem k jámě, jiní se pokoušeli uvést do provozu důlní lokomotivu. Někteří však již nebyli schopni chůze.
Lokomotivář, který dostal příkaz k odtažení plných vozů a uvolnění koleje pro odvoz osádky, snad tento příkaz špatně pochopil a s plnými vozy, na které naskákalo několik havířů, odjel k jámě.
Další čety záchranářů, které byly do zásahu nasazeny, mohly pouze zbývající část osádky odnášet ze spojovacího překopu do vtažných větrů.
Za zmínku ještě stojí, že mnozí z těch, kteří v zamořeném prostředí spojovacího překopu ztratili vědomí, buď nepoužili sebezáchranný přístroj vůbec, nebo jej použili nesprávně. Dva pracovníci sfárali, aniž by si svůj sebezáchranný přístroj vzali do dolu.
Mimořádně obětavá pomoc záchranářů, lékařů i dalších zaměstnanců dolu však nemohla vrátit život těm dvaceti horníkům, kteří otravě oxidem uhelnatým podlehli.
