Dne 20. května 1919 v ranní směně v 12.30 došlo na Nové jámě k výbuchu metanu a následnému výbuchu uhelného prachu, který si vyžádal 92 obětí na lidských životech. Zmáhání nehody bylo ztíženo a několik obětí je navždy pohřbeno na svých pracovištích.
Nová jáma, kdysi Důl Antonín Zápotocký, dnes Důl Lazy, byla v době nehody otevřena vtažnou a výdušnou jámou v centrální oblasti a diagonální větérkou, zvanou Veverka. V jihozápadní části důlního pole ovětrávala tato jáma sloje Milan, Kazimír I a II. Sloj Jaroslav se dobírala nad 5. patrem a ostatní nadložní sloje byly již vyrubány až po 6. patro. Tato pracovišti však již byla větrána centrální výdušnou jamou. Obě větrní oblasti byly od sebe spolehlivě odděleny izolačními objekty na hlavních jihozápadních překopech 3., 4. a 5. patra. Vtažné bylo patro 6. a na 2. patře spojení neexistovalo.
Nehodou byly přímo zasaženy sloje Milan a Kazimír II v JZ oblasti, kde byla pracoviště větrána celkem třemi větrními odděleními. Situace větrání byla mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, neboť v té době byly ještě všechny chodby a prorážky raženy podvojnými předky a pro jejich větrání se používal výstižný název „větrání kličkové“.
V postižené oblasti byla porubní pracoviště pouze ve sloji Kazimír II nad 3. patrem. Sloj o mocnosti 2,7 m byla dobývána pilířováním na zával, zátinkami 4 až 6 m širokými, ručně a jen výjimečně s pomocí stojanových brázdiček. Brázdění se používalo v čelbách tříd a prorážek. Střelná práce nebyla častá. Uhelný prach, jehož bylo zejména v okolí porubů hojné množství, byl poléván vodou z konví. Vodovod byl nedostatečný.
Metan byl v průchodních větrních proudech poblíž pracoviště zjišťován v koncentracích do 0,5 proc. Bylo však všeobecně známo, že časté stropní výlomy jsou zaplněny metanem. Celý důl vykazoval exhalaci metanu 90 000 m3/ 24 hod. při denní těžbě 920 tun. Ve větrní jámě Veverka bylo měřeno 1,15 proc. CH4 a celková exhalace z jihozápadní oblasti byla 60 000 m3/24 hod.
V době nehody pracovalo v celém dole 345 osob, z toho 98 v oblasti sloji Milan a Kazimír II.
Exploze
metanu byla vyvolána s největší pravděpodobností vyfouklou náloží při trhací práci v čelbě západní třídy ve sloji Kazimír II na 5. patře. Podle dnes známých skutečností byla zřejmě zapálena podstropní vrstva metanu, která prohořela až do míst, kde iniciovala výbuch třaskavé směsi. Tlaková vlna pak proběhla jednak k hlavnímu překopu, kde jeden izolační objekt zničila a druhý otevřela, jednak prorážkou vzhůru ke 4. patru. Zde se zřejmě rozdvojila. Jedna větev proběhla dále na západ a prorážkou k 3. patru a zde souběžkami do oblasti porubů, kde jistě ještě stačila zvířit zde hojný uhelný prach. Druhá větev se dostala pod svážnou 111, protože izolační objekt byl zjevně otevřený a svážnou pak k 3. patru.
Odborné posudky z dvacátých let nepřipouštěly možnost, že by za tlakovou vlnou následovala i vlna vysoké teploty. Vylučovali to vzdáleností, vlhkostí apod. Dnes však nemůžeme vyloučit možnost prohoření metanových vrstev, které se mohly při „kličkovém větrání“, díky malé rychlosti větrů vytvářet v důlních dílech.
V každém případě však během asi 45 vteřin došlo k dalšímu výbuchu, tentokrát s ohniskem někde mezi zhlavím svážné 111 a poruby ve sloji Kazimír II. Při tomto výbuchu se vznítil uhelný prach a exploze znamenala katastrofu pro celý důl.
Tlakovými účinky výbuchu byly zničeny téměř všechny izolační objekty, dveře, dřevěné a zděné přepážky mezi souběžkami i mezi větrními odděleními. Tlakový náraz zasáhl citelně všechna patra od 2. až po 6. Kouře byly zahnány až do vtažné jámy, takže jedovaté zplodiny zasáhly i oblast větrní jámy č. I a ohrozily osazenstvo celého dolu. Celkem bylo v dole zasaženo 164 horníků.
Trojnásobné izolační objekty mezi oblastmi větrních jam explozi vydržely.
Z prostorů ve slojích Milan a Kazimír II se zachránilo útěkem jen 6 mužů. K jejich záchraně přispělo destrukcemi vyvolané vyzkratování větrních proudů, které vyčistilo rychle právě jejich únikové cesty od jedovatých zplodin.
Hlášení o nehodě přišlo současně z jednoho náraziště v dole a od strojníka ventilátoru na Veverce. Horkými plyny se rotor větrníku roztáhl natolik, že začal rachotit. Strojník vypnul přívod a po pěti minutách běžel znovu spuštěný ventilátor normálně.
Uzavření a další výbuch
První práce byly zaměřeny na záchranu postižených a průzkumy. Dýchací přístroje nebyly většinou použity. Značná část důlních děl nebyla pro značné závaly a destrukce výztuže profárána. Do 6 hodin následujícího rána bylo vyproštěno 32 mrtvých. Ranní směna zachránců však zjistila za izolačními dveřmi na 3. patře husté kouře. Současně hlásil také strojník z Veverky, že se z jámy valí kouř.
Protože bylo jisté, že v postižené oblasti již nemohou být živí lidé, byly záchranné práce zastaveny a celý prostor uzavřen na překopech 3., 4., 5. a 6. patra. Uzávěry byly budovány z jílu dusaného mezi dvojitá peření. Před tyto 30 cm silné uzávěry byly později postaveny 1 m silné zděné hráze.
Na Veverce byl zastaven větrák a 2 m pod ohlubní byla jáma uzavřena povalem z hranolů pokrytých fošnami a dotěsněných lepenkou, jílem ve vrstvě 30 cm, na který byl Ještě nasypán písek.
Dnem 25. května byl obnoven provoz v prostorách nedotčených výbuchem.
Na výdušné jámě Veverka byl sledován přetlak vystupujícího metanu s určitými obavami. Dosahoval již 90 kp/m2. V jámové budově však přesto zůstal zapojen okruh osvětlovacího proudu pod napětím.
Dne 26. června 1919 došlo k výbuchu, který demoloval jámovou budovu, strhl kryt těžní věže a prošlehl difuzory. Pod plameny byl položen ohnivzdorný poval z nosníků, kolejnic a ocelových plechů, na které byly házeny jílové koule. Poval i konstrukce těžní věže byly po celou dobu smáčeny proudy vody. Celý zásah byl úspěšný a nedošlo k úrazu.
Zmáhání požářiště
V únoru 1920 bylo požářiště provětráno, protože vzorky ovzduší dokazovaly, že oheň je již uhašen. V otevřených prostorách pokračovaly průzkumy a bylo obnovováno větrání.
Během osmi dnů však náhle stoupla koncentrace CO ve výdušné Jámě. Požářiště bylo nově uzavřeno, tentokrát co nejblíže sloji Kazimír II na 3. až 6. patře a na 2. patře byla rovněž postavena hráz na překopu. Práce ve slojích Kazimír I a Jaroslav byly obnoveny.
Požární pole bylo opět postupně otevíráno až koncem března 1923. Účelným rozdělením větrů byla z větrání vyloučena oblast nad 3. patrem, aby nemohlo opět dojít k samovznícení uhlí.
Do konce roku byla vyzmáhána celá oblast 4. a 5. patra. Až po 3. patro byly prostory asanovány do konce roku 1926. V průběhu dalších let se podařilo proniknout do oblasti nad 3. patrem jen v několika místech. Byly nalezeny další oběti. Bylo také zjištěno, že první požár po výbuchu vznikl ve východním křídle na hlavní třídě ve sloji Kazimír II.
Po dlouhou dobu se důl potýkal s následky nehody. Později se na dole užíval pojem „požárový Kazimír“ a mnozí neznali jeho pravý původ.
Příčiny nehody
Prvotní iniciací byla zřejmě skutečně trhací práce. V čelbě západní hlavní třídy na 5. patře, která byla neporušena, byly odpáleny dvě rány, z nichž pravá správně odešla a levá vyfoukla. Krátce po výbuchu byla explozivní koncentrace metanu zjištěna 40 cm pod stropem. V odpalovacím strojku byla ještě klička, dráty však byly odpojeny. Poloha těl střelmistra, havíře i vozače v úkrytu potvrzuje domněnku, že se jednalo o vznícení podstropní vrstvy metanu.
Výbuch metanu mohl skutečně vyvolat bezprostředně výbuch uhelného prachu i ve zcela vzdálené oblasti. Doba 45 vteřin rekonstruovaná z výpovědi jediného svědka, je velmi pravděpodobná.
Vznik otevřeného ohně po výbuchu uhelného prachu je zřejmý a stejně tak jsou logickým důsledkem i další zápary, které komplikovaly likvidaci. Na celé katastrofě nezůstalo nic nevysvětlitelného. Nehoda byla výsledkem řady nedostatků v zajištění bezpečnosti důlního provozu. Stala se historickým dokladem a závažným poučením.
