Velké obtíže se dostavily kolem roku 1890. Příčin bylo několik: zvyšující se konkurence olova ze zámoří, stoupající produkce olova v Příbrami, nedostatek otvírek, velké náklady na odvodňování dolů a trvalý pokles cen olova jako následný důsledek přinesl opouštění dolů, nezaměstnanost. Tvrdý konkurenční boj vydržely jen doly Frischglück a Langenzug. Oba tyto doly zaměstnávaly celkem 460 zaměstnanců, těžba se držela poměrně vysoko, oba doly produkovaly ročně až 800 tun. Těžba klesala a v roce 1895 byl zastaven provoz na Dlouhém dole. Za těchto okolností byl roku 1900 uskutečněn prodej podílů Spojeného těžařstva Nového štěstí, Bohatého požehnání a Michala nově utvořené belgické společnosti Societé anonyme de zinc et plomb de Bohéme se sídlem v Bruselu. Tato společnost následně zakoupila i podíly těžařstev Dlouhého dolu, Nového Prokopa, ve Kšicích i v Kladrubech. Stříbrské doly se staly objektem spekulací zahraničních akcionářů. Jedinou výjimkou byl důl Vojtěch. Poslední práce na Prokopově dědičné štole skončily roku 1905 a potom se dobývalo podle stoupání vody na stále vyšších obzorech. Ruda byla upravována v úpravně na Dolním dlouhém dole. Koncentráty se dodávaly k zhutnění do saského Freibergu. Roku 1919 byl přeložen ze Stříbra revírní báňský úřad do Plzně a roku 1920 spojen s tamním revírním báňským úřadem.
V roce 1916 přebírá důl Adalbert vojenská správa, která si sama řídí celý provoz. V roce 1916 se zde vytěžilo 2 859 tun rudnin. V roce 1916 dosáhla štola délky 310 m. V roce 1917 pokračují práce velkým tempem, vyvolaným velkou spotřebou olova pro válečné účely – přes 5 800 tun a vyrazilo se celkem 632 m chodbic. V roce 1918 vojenská správa přenechává celý revír Všech svatých společnosti „Erzbergbau A.G.” Společnost vykazuje v tomto roce měsíční zisk 10 000 korun. V roce 1919 přenechává společnost revír společnosti „Metali und Erz „.
V roce 1922 je provoz revíru na základě špatných hospodářských výsledků úplně zastaven. Na jaře roku 1923 je opět provoz obnoven za předpokladu, že výtěžek bude alespoň krýt provozní náklady.
V tehdejší době byla hranice dobyvatelnosti dána mocností galenitu 3 cm t.zn. 218 kg PbS, neboli 187 kg Pb na 1 m2 ložiskové plochy. Rubanina je hrubě tříděna po odstřelu na místě a jalovina je používána na zakládku. V roce 1924 se zahájily pokusné práce na dole u Kšic. V roce 1924 byly rovněž zahájeny práce na hloubení nové těžní jámy nazvané Leo. Jáma Leo dosáhla v červenci téhož roku hloubky 165 m. Byla vybavena opraveným těžním strojem, který byl demontován z jámy Gopelschacht. Těžbě sloužila též úklonná jáma pro skipovou dopravu. V letech 1925 – 1926 byla postavena nová mokrá úpravna. Počítalo se s úpravou 70-80 t rudy za 8 hodin. Použité stroje a zařízení byly v té době velmi výkonné a moderní. Důl byl napojen na tři vlastní vodní elektrárny na řece Mži o výkonu 2400 kWh/24 hod.
