Již v den katastrofy bylo zahájeno přísné vyšetřování za účasti vládních a odborných orgánů, při které bylo zjištěno, že důl trpěl četnými a častými zápary a ohni v revírech Úpadním a Salesiově. Dále bylo potvrzeno, že uhlí má silný sklon k tvorbě uhelného prachu. Neštěstí zavinil uhelný prach, nahromaděný ve velkém množství v dole, přičemž nebyl ani odstraňován, ani zkrápěn. Šetření bylo ukončeno již 7. ledna 1934 a protokol o šetření obsahoval 324 stran svědeckých výpovědí, mapové přílohy a fotografie v to nepočítaje. Z protokolu nade vší pochybnost plynulo, že správou dolu nebyly dodrženy hornopolicejní předpisy o zneškodňování uhelného prachu, a že ani dozor ze strany báňské správy nebyl dostatečný. Dále bylo zjištěno, že o nebezpečném stavu v dole věděly i osádky pracovišt, že se však v období všeobecné nezaměstnanosti bály své nadřízené na tento stav upozornit z obav před případným propuštěním. Závěrem se ve zprávě uvádí, že výbuchu mohlo být zabráněno, kdyby správa dolu dbala bezpečnostních opatření, platných v té době, a závady zjištěné báňskými inspektory řádně a včas odstraňovala. Na základě tohoto protokolu o šetření neštěstí byli vzati do vazby přední úředníci a dozorci dolu, v čele se závodním Ing. Štěpánem Beiserem.
Prvním třinácti vyproštěným obětem byl dne 8. ledna 1934 uspořádán velkolepý pohřeb, jakého nepamatovali ani ti nejstarší pamětníci. Stal se i tryznou za všech 142 obětí této velké katastrofy.
29. 3. 1934 konala se na ministerstvu veřejných prací porada za účasti všech zúčastněných stran, jak naložit s veřejnou sbírkou pro pozůstalé. Původně ministerstvo zamýšlelo zřízení podpůrného fondu, z něhož by pozůstalí dostávali pravidelné přídavky k zákonným důchodům, které všichni dostali. Posléze bylo však usneseno, že celý výnos sbírek ve výši 3,3 mil. Kčs bude rozdělen ze dvou třetin sirotkům, jichž bylo 192 a z jedné třetiny vdovám a sourozencům, pokud tito byli odkázáni na výživu ze strany zahynulých.
Družky obětí byly přitom postaveny na roven zákonným manželkám. Tak připadlo na každou vdovu k jednorázové výplatě asi 7 600, Kčs a na každého sirotka 11 000,- Kčs s tím, že se sirotkům tato částka vyplácela až v den jejich plnoletosti. To vyvolalo vlnu nespokojenosti u vdov, které se domáhaly výplaty pro siroty v celé výši najednou, což bylo později tendenčně překrouceno a využito propagačně tak, že vdovy zůstaly zcela bez prostředků. Jak vidíme, nebyla to pravda.
Následky katastrofy byly zmáhány několik let a práce se protáhly až do začátku druhé světové války, kdy byl důl připojen k dolu Alexander. Jako přímý důsledek katastrofy byly provedeny i změny v provádění báňské inspekce v dolech. Dne 19. října 1934 byl přijat Nový zákon o báňské inspekci, kterým byla mimo jiné zřízena také instituce dělnických báňských inspektorů, kteří museli být existenčně zcela nezávislí na správě toho dolu, na kterém inspekci prováděli.
