Založení nového dolu Döllinger v roce 1871 vyhlíželo při konjunktuře hnědého uhlí velmi slibně. Důl na severozápadním okraji města Duchcova byl v blízkosti duchcovsko-podmokelské dráhy a uhelná sloj o mocnosti až 15 m, dosažitelná úvodní jámou hlubokou jen 66 m, slibovala snadné zisky.
Dobývací prostor nového dolu otevřeného dvojicí jam byl však situován v komplikovaných geologických podmínkách, což dobývání komplikovalo a prodražovalo. Konjunktura z počátku sedmdesátých let se po krachu na vídeňské burze rychle rozplynula, těžaři se zadlužili natolik, že dostali nuceného správce, obchodníka s uhlím pana Scholtze, který však těžbě nerozuměl a k vedení dolu si najímal pracovníky bez kvalifikace a nutil je těžit za všech okolností a hlavně levně. Jediným odborníkem na šachtě byl důlní Walter, který správu systematicky žádal, aby při ražbě chodeb se předvrtávalo min. na délku dvou metrů kvůli ověření, zda tam není voda. To znamenalo prostoje a výdaje navíc, takže správa dolu to nepovolila.
Osádky ranní směny dne 10. února 1879 byly rozděleny tak, že na 1. horizontu bylo 21 havířů, na druhém horizontu 6 a na nejnižším třetím horizontu pracovalo 37 havířů. V podzemí bylo celkem 64 horníků. V chodbě v nejvrchnějším horizontu pracovali na ražbě havíři Hellebrand a Kovanda. Brzy po poledni udělali v čelbě chodby po obou stranách ruční záseky, když se náhle utrhla uhelná stěna a ohromný proud vody vyrazil do chodeb dolu. Oba havíři jen stěží unikli. Při útěku křikem varovali ostatní kamarády, ale mnozí z nich se utopili. Do spodních horizontů se voda řítila nebývalou silou. Ani pod jámou nebyl čas na jízdu klecí a všichni, kteří stihli k jámě doběhnout, se pustili kvapem po žebřících s prudce stoupající vodou v patách. Oba raziči byli údajně poslední, kteří se únikem k vodotěžné jámě zachránili. Za nimi vyplavala na hladinu už jen mrtvá těla havířů Antona Köhlera a Paula Rudolfa. Zbývajících devatenáct horníků zůstalo v hlubině bez naděje na záchranu. Již v prvních pěti dnech začala voda po přelivu podzemními spojovacími díly zatápět sousední doly. Na dole Nelson I si voda vyžádala ještě další dvě oběti. Kromě dolu Döllinger byly postupně zatopeny sousední doly, Viktorin – hloubka 142 m, Gisela v Háji u Oseka, Pokrok I, pozdější Alexander v Hrdlovce, a Nelson I. v Nové Vsi zasahující do hloubky až 250 m.
Průvalové vody neohrozily jen podzemí. Dne 26. února 1879 vyrazil poblíže dolu Viktorin do jezírka stlačený vzduch a vytvořil gejzír vody tryskající do výše 10 m.
Nálada byla všeobecně chmurná, na 600 horníků zůstalo rázem bez práce, sedmnáct vdov a dvaapadesát sirotků zůstalo bez živitele. Jejich nadějí byly pouze dobročinné dary soukromých spolků.
Po 64 hodinách od nešťastného průvalu na Döllingeru, dne 13. února 1879 ráno zmizely termální prameny v Teplicích. Ztráta Pravřídla při nastávající lázeňské sezoně mohla způsobit věhlasným lázním potíže. Tristní nálada zavládla mezi majiteli lázeňských objektů, lékaři, hoteliéry i místními obyvateli. Panika vznikla i mezi finančníky a drobnými střádaly. Věřitelé oblehli městskou spořitelnu a během jednoho dne si vybrali 87 000 zlatých. Teprve když spořitelna hladce vyplatila 400 000 zlatých a nezhroutila se, vybírání vkladů přestalo.
Protože souvislost mezi tímto jevem a důlním neštěstím byla zřejmá, svolal teplický purkmistr Uhher schůzi zástupců města, okresu, lázní a báňského hejtmanství. Tato komise vyslala do Vídně petici s prosbou o vyslání geologických odborníků. Nejlepší odborníci se shodli, že k obnově pramenů dojde v okamžiku, kdy se doly naplní vodou na nejvyšší možnou míru.
Byl proto vydán zákaz čerpání. Na vynesení 19 obětí, které byly dosud v hlubině, nebylo možno zatím pomýšlet. Komise také rozhodla zachránit Pravřídlo prohloubením jímací šachtice. Přizvaní hlubiči z Příbrami zahájili prohlubování v tvrdém porfyru 22. února 1879. Když v hloubce 13,5 m narazili na horký pramen, vypukl v Teplicích radostný poplach. Na domech se objevily prapory, zvonily zvony, městská rada uspořádala slavnost v divadle a konaly se oslavné bohoslužby. Jáma byla nakonec prohloubena až do 52,5 m pod původní hladinu přelivu.
S čerpáním vod z dolu se započalo až po lázeňské sezoně 15. září 1879, kdy voda dosahovala výšky 46 metrů. Do konce ledna 1881 se podařilo snížit hladinu o 37 m, zbytek se odčerpal po zabudování výkonnějších čerpadel až v březnu 1881. Teprve potom mohly být vyneseny první oběti katastrofy. Pohřeb 16 z nich se konal v neděli 29. 5. 1881 za ohromné účasti obyvatelstva. Rakve byly uloženy do společného hrobu. Poslední 3 havíři byli vyproštěni 11. června a ve vší tichosti pohřbeni v noci 14. června 1881.
Obelisk připomínající 21 obětí této katastrofy stojí nenápadně uprostřed vzrostlých stromů na bývalém duchcovském hřbitově, dnes parku u rybníku Barbora.
Zdroj: Alois Rittig (závodní štoly Starý Martin), Radnice města Krupky 2/10
