Údajně největší světové zásoby vzácného prvku india našli němečtí vědci v Krušných horách, hraničním německo-českém pohoří. Indium (In) je velmi měkký kov, který má v současné době široké uplatnění hlavně v elektronickém průmyslu, například při výrobě počítačových mikročipů. Jeho cena v uplynulých letech hned několikanásobně vzrostla.
Zdroj: Novinky.cz
Organizační schéma generálního ředitelství koncernu Kamenouhelné doly Kladno
Pramen: Uhelné hornictví v ČSSR
Rosická báňská společnost Láska boží v Zastávce u Brna, která držela všechny uhelné doly na Rosicku, přešla v roce 1945 pod národní správu. Po osvobození byly v revíru v provozu doly Julius v Zastávce, Antonín ve Zbýšově a Kukla — od 1. května 1947 přejmenovaný na Důl Nosek v Oslavanech, a pomocné jámy Anna a Simson ve Zbýšově, Ferdinand v Babicích, Jindřich na Kratochvilce a Františka v Padochově. Kromě toho byla na Dole Julius v provozu briketárna a šamotárna a ve Zbýšově koksovna.
Pro rosické doly byly důsledky války velmi těžké. Brno bylo okupanty vyhlášeno za pevnost, kterou Sovětská armáda osvobozovala až do 24. 4. 1945. Oblastí revíru probíhala frontová linie, na dolech se nemohlo pracovat a na některých nebyl zajištěn ani základní provoz a čerpání vod. Nejvíce byl postižen Důl Julius, kde byly z větší části zničeny všechny povrchové objekty a důl byl zatopen vodou. Rovněž část důlních děl Dolu Antonín byla zatopena. Bezprostředně po válce začal těžit Důl Kukla v Oslavanech, protože se nacistickým dělostřelcům nepodařilo zničit těžní věž a nebylo zastaveno čerpání vody.
V noci 19.12.1945 vznikl na povrchu Dolu Julius rozsáhlý požár, který zasáhl i lanovku na Důl Ferdinand, a proto se plánovalo připojení Dolu Julius k Dolu Antonín. Vysoká aktivita pracovníků dolu a brigádníků, kteří základní následky nehody odstranili za necelý měsíc, umožnila, aby Důl Julius začal opět těžit jako samostatný podnik.
Po znárodnění z rozhodnutí Generálního ředitelství československých dolů se spojily od 1.1. 1946 v jeden národní podnik Rosické doly a Lignitové doly na jižní Moravě pod názvem Rosické a jihomoravské doly, n.p., v Zastávce u Brna. Toto spojení trvalo až do konce roku 1949. Od 1. 1. 1950 se znovu utvořily dva národní podniky — Rosické uhelné doly, národní podnik, v Zastávce u Brna a Jihomoravské lignitové doly, národní podnik, v Hodoníně. Národní podnik Rosické uhelné doly v Zastávce u Brna se členil na tři závody, a to Důl Julius v Zastávce u Brna s pomocným Dolem Ferdinand, briketárnou a šamotárnou, Důl Antonín ve Zbýšově u Brna s pomocnými doly Jindřich a Simson a koksovnou a Důl Nosek v Oslavanech s pomocným Dolem Františka a Anna.
Od 1. ledna 1952 byla zřízena organizace Rosické uhelné doly, revírní ředitelství, národní podnik, v Zastávce s podřízenými podniky Důl Julius, Důl Antonín a Důl Nosek. Tato organizace trvala až do roku 1955, kdy byl zřízen trust Rosické uhelné doly se sídlem ve Zbýšově u Brna. Od 1.1.1956 se stal opět národním podnikem Rosické uhelné doly se sídlem ve Zbýšově u Brna v rámci nově vytvořeného Kombinátu kamenouhelných dolů Kladno. V roce 1955 se prohloubila slepá jáma Julius a těžba z Dolu Ferdinad byla vedena na Důl Julius. Geologický průzkum v severní části boskovické brázdy byl negativní. Počátkem šedesátých let byl při další koncentraci těžby zrušen Důl Julius a jeho dolové pole přičleněno k Dolu Antonín. V roce 1967 byl pro vyčerpání uhelných zásob uzavřen Důl Anna ve Zbýšově, který těžil ponechané zbytkové pilíře.
V roce 1969 se dokončila rekonstrukce Dolu Jindřich a na novou jámu se soustředila těžba z Dolu Antonín. V roce 1973 se ukončila těžba na Dole Nosek, takže od toho roku byl v provozu pouze Důl Jindřich, na který je koncentrována těžba z celého revíru s pomocnými jámami Ferdinand, Antonín, Simson, Františka, Julius a Nosek.
Těžba revíru bezprostředně po osvobození byla 332 tisíc tun. Později trvale vzrůstala tak, že maxima dosáhla v roce 1963—751 tisíc tun. Od té doby po skončení provozu na dolech Julius a Nosek měla prakticky trvale klesající tendenci. Souběžně s růstem těžby zvyšoval se obsah popela a klesala výhřevnost uhlí. Tento vývoj byl dán především zhoršováním kvality slojí na dolech Antonín a Julius.
Dřívější kvalita prachového uhlí z dolů Julius a Antonín umožňovala výrobu briket, tzv. bulek, s použitím pojidla. Výroba se pohybovala kolem 55 tisíc tun ročně, brikety byly dodávány obyvatelstvu, dopravě a používány i jako deputáty pro horníky. Postupně se zhoršováním vsázkového uhlí, zejména zvyšováním popelnatosti spolu se zastaráváním technického zařízení briketárny, byly brikety nekvalitní. Hlavní příčinou byla nedostatečná pevnost a soudržnost. Výroba byla v průběhu roku 1959 zastavena. Dobré koksovací vlastnosti rosického uhlí z Dolu Antonín umožňovaly i výrobu koksu. Jeho produkce byla cca 50 tisíc tun ročně. Pro zhoršenou kvalitu vsázky a technický stav koksovny byl výtěžek tříděného koksu pouze 70 %, 30 % bylo koksového prachu. Tříděný koks byl dodáván obyvatelstvu i průmyslu, koksový prach byl používán převážně v cihelnách.
Začátkem roku 1955 byla převážná část těžby Dolu Antonín těžena ze slojí, kde uhlí nemělo patřičné koksovatelné vlastnosti. Z koksových pecí byl vytlačován prakticky pouze koksový prach, nepomohlo ani přidání kvalitního koksovatelného ostravského uhlí, a proto byl provoz koksovny v březnu roku 1955 zastaven. V obdobích, kdy byla v provozu briketáma a koksovna, bylo pro koksování a briketování používáno až 110 tisíc tun rosického prachového uhlí ročně, tj. téměř 20 % těžby. Dalšími hlavními odběrateli uhlí byla Teplárna Brno, spalující uhlí z dolů Antonín a Julius v rozsahu až 180 tisíc tun ročně, a elektrárna Prosincové stávky v Oslavanech, spalující až 380 tisíc tun uhlí ročně z Dolu Nosek, tj. prakticky celou těžbu tohoto dolu. Zbývající produkce našla odbyt v bezprostřední blízkosti revíru.
V roce 1957 byl do obou uvedených energetických závodů zaveden zemní plyn, což podstatně ovlivnilo odbytové možností revíru. Teplárna Brno se vrátila k částečnému spalování uhlí z RUD v roce 1960, kdy odebrala 76 tisíc tun prachového uhlí z Dolu Antonín. Od této doby začal problém s odbytem rosického uhlí v Teplárně Brno s ohledem na životní prostředí, zejména na prašnost v centru města. Přes úsilí revíru i dalších organizací uhelného průmyslu byl v roce 1964 odběr zastaven.
Částečná plynofikace elektrárny v Oslavanech vedla v letech 1957 až 1959 ke snížení spotřeby uhlí z Dolu Nosek. V tomto období bylo nezbytné hledat náhradní odbyt uhlí, které bylo dodáváno celé řadě spotřebitelů. Někde se však rosické uhlí trvale neuplatnilo pro své specifické vlastnosti a dodávky byly v poměrně krátké době odmítnuty. V Železorudných dolech a hrudkovnách Ejpovice a Mníšek, které uhlí z RUD ve značném rozsahu odebíraly, byla zastavena výroba. Jediný spotřebitel, který dlouhodobě odebíral a spaloval uhlí z RUD, byl tehdejší Svit Gottwaldov, který v důsledku prašnosti a obsahu síry zastavil odběr v šedesátých letech. Až uvedením do provozu 50 MW a 23 MW turbíny v EPS Oslavany v letech 1965 a 1968 se opět zvýšila spotřeba uhlí z RUD.
Zásadní změny ekonomických a politických podmínek pro dobývání uranu, ke kterým došlo ve světě koncem 80. let a zejména po r. 1989, vedly k vyhlášení útlumu těžby a úpravy uranu v bývalé ČSFR a později ČR.
Prvním materiálem, který charakterizoval útlumový program uranového průmyslu jako soubor technických, ekonomických, personálních a sociálně – zdravotních opatření v jejichž důsledku dojde při plynulém snižování těžby uranu ke ztrátě pracovních míst a současně k rozvoji náhradních výrob s cílem zaměstnat uvolněné pracovníky bylo Usnesení předsednictva vlády ČSSR ze dne 19. 10. 1989 č. 94. Cílem koncepce bylo snížení ztrátovosti těžby uranu v roce 1990 a do roku 2000 cestou jejího útlumu a současným rozvojem neuranových výrob v rámci uranového průmyslu.
Dalším materiálem, který podrobně rozebírá stav uranového průmyslu a definuje útlum tohoto odvětví, je Usnesení vlády ČSFR č. 894/1990 o změně koncepce útlumu těžby uranu v ČSFR ve vazbě na potřeby jaderné energetiky a zprávě z kontroly podmínek pro realizaci útlumového programu uranového průmyslu v období 1990 až 2000. Důvodem přepracování útlumového programu byly zejména změny v mezinárodních vztazích, schválení státní strukturální politiky, kterou se uran stal vstupní surovinou pouze pro československou jadernou energetikou, přechod hospodářství na tržní podmínky a prohloubení sociálně – zdravotní péče o uranové horníky (snížení možnosti práce v uranových dolech na dobu 10 let) a schválení skladování uranu ve federálních hmotných rezervách.
Vzhledem k tomu, že útlum těžby uranu představuje velmi komplikovaný soubor problémů vyžadující současné řešení řady závažných ekonomických, technických, technologických i ekologických otázek, zabývaly se vlády České republiky touto problematikou téměř každoročně.
Útlumový program uranového průmyslu má charakter plošné likvidace všech těžebních a úpravárenských kapacit s bezprostředním zahlazením negativních projevů na životním prostředí v souladu se zákonnými požadavky.
Podkladem pro technické řešení a financování likvidačních a sanačních prací byly v počátku útlumu tzv. likvidační studie. V současné době je útlumový program realizován na základě technických projektů likvidace (TPL) jednotlivých likvidovaných oblastí (lokalit). Na tuto základní koncepční dokumentaci navazuje prováděcí projektová dokumentace likvidačních prací. Veškerá projektová dokumentace je schvalována Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR.
Koncepce útlumového programu těžby a zpracování uranu v ČR je dále pro každou lokalitu upřesňována každé tři roky aktualizací TPL.
Na základě schválené koncepce útlumového programu těžby a zpracování uranu v ČR je v každém roce prováděna aktualizace útlumového programu, která vychází z objemu dotací státního rozpočtu určených na útlum uranového průmyslu. Aktualizace útlumového programu je schvalována Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR.
Před r. 1990 byl pro potřeby financování likvidačních prací tvořen na vrub nákladů na těžbu uranu tzv. likvidační fond ČSUP. Z tohoto fondu byly hrazeny postupně prováděné likvidační práce po vytěžení jednotlivých ložisek nebo jejich částí. Počínaje r. 1990 jsou náklady na likvidaci těžebních a úpravárenských kapacit v rámci útlumu těžby a úpravy uranu, včetně nákladů na odstranění tzv. starých zátěží, hrazeny z dotace státního rozpočtu.
V současné době je rozsah zajištění prací a činností v rámci útlumu uranového průmyslu plně závislý na výši dotací ze státního rozpočtu.
Hlavním investorem výstavby byl rakouský stát, zastoupený c.k. horním ředitelstvím v Mostě, zřízeným v roce 1876, podléhajícím technickému „departementu“ správy c.k. uhelných závodů rakouských při c.k. ministerstvu orby se sídlem ve Vídni.
V pořadí to byla třetí Juliuska. První vybudovaný důl stejného názvu, umístěný při silnici z Mostu do Kopist, vystavěla Duchcovsko-mostecko-chomutovská akciová společnost, založená v roce 1871, která v roce 1876 zanikla. Ve vzpomínkách pamětníků se uvádí, že „zkrachovala“ pro velké rozfárání dolových polí a neměla k dalšímu pokračování a výstavbě dostatek finančních prostředků. Dolové míry a vybudované doly Julius II a Julius I získal rakouský stát, jenž byl zřejmě největším věřitelem této akciové společnosti.
Dne 27. 9. 1874 došlo na dole Julius I k výbuchu na zaplynovaných chodbách, který si vyžádal 2 oběti a 3 těžce raněné. Tato událost podtrhuje pravdivost vzpomínek pamětníků.
Důl Julius I byl umístěn jihovýchodně od dolu Julius II ve vzdálenosti 1 km a byl 38 metrů hluboký. Výstavba druhé Juliusky, zahájená v roce 1872, byla také prováděna výše uvedenou společností. V roce 1875 byl tento důl již v plném provozu. Otvírkové práce, prováděné z dolu Julius I, urychlily zahájení těžby. Z báňského hlediska je zajímavé, že II. Juliuska měla ještě v roce 1897 výdušnou jámu u bývalé železniční tratě Most-Moldava, umístěnou na polovině cesty vedoucí z Plánu do Konobrže, vzdálené od hlavní těžní jámy vzdušnou čarou takřka 2,5 km.
Dne 19. ledna 1902 vznikl na tomto dole velký požár důlních chodeb, pro který byla celá šachta dočasně uzavřena.
Důl Julius IV byl uveden do provozu v roce 1892, umístěný jihozápadně od dolu Julius III, a V, Juliuska, později Zdeněk Nejedlý v Souši, zahájila provoz v roce 1904.
Všechny státní doly s názvem Julius na mosteckém okrese byly nazývány mezi lidem podle číselného označení, které přetrvává dodnes. Připomeňme si stanici rychlodráhy Most-Litvínov, zvanou „Na čtyřce“. Jak silný byl vztah osazenstva k názvu šachty, dokazuje skutečnost z let 1949 – 61, ve kterých navrhovalo vedení odborové organizace přejmenování dolu, což se pro nesouhlas osazenstva nepodařilo. Souhlasilo se změnou jen za předpokladu, že ponese jméno „Trojka“ tak, jak byla od svého vzniku pracujícími nazývána.
Založení dolu na počátku 80. let 19. století spadá do období značného technického pokroku a tím i zvyšování těžeb v celém severočeském kraji. V té době již poměrně dokonalá výroba parních těžních strojů, ventilátorů, čerpadel, napojení na rozvětvenou železniční síť, rozvíjející se výrobě elektrické energie a příslušného zařízení, umisťování továren a jiných průmyslových objektů včetně chemických do blízkosti důlních závodů byly hlavním důvodem k zakládání na svou dobu moderních šachet, ke kterým III. Juliuska, obecně zvané „Trojka“, bezesporu patřila.
Z celé té plejády založených, vyuhlených nebo opuštěných hlubinných šachet na mosteckém okrese zůstaly v plném provozu jako samostatné závody jen doly Centrum v Dolním Jiřetíně, Kohinoor v Mariánských Radčicích a Důl Julius III v Kopistech.
Přípravy k výstavbě provozních budov a samotnému zahájení hloubaní byly prováděny již ve 2. polovině roku 1881.
Hloubení hlavní těžní jámy a současně i druhé jámy, zvané vodní, bylo zahájeno v měsíci únoru 1882. Vodní jáma byla budována pro odčerpávání nejen vlastní, ale i přebytečných důlních vod z ostatních c.k. dolů.
Důl byl umístěn ve vzdálenosti 1 km severozápadně od středu obce Kopisty v těsné blízkosti stávající železniční vlečky, vybudované před rokem 1882 ve směru od bývalého hlavního mosteckého nádraží kolem dolu Julius I až na důl Victoria, uvedený do provozu v roce 1880.
Okolí dolu bylo poměrně rovinaté, obklopené šťavnatými loukami. Směrem východním trčely do 2-3 metrové výše zbytky hrází v roce 1831 – 35 uměle vysušeného komořanského jezera, které současně tvořily břehy 12 hektarového rybníka. Jihovýchodně směrem ke Kopistům bylo velké vojenské cvičiště mosteckého dragounského pluku c.k. armády. Rozsáhlou rovinu jihozápadně od dolu sahající až k obci Souš přetínala okresní silnice vedoucí z Mostu do Janova. Na severozápadní straně dolu ve vzdálenosti asi 1 km byla obec Záluží a v obdobné vzdálenosti byl na severovýchodní straně již zmíněný důl Victoria. Důl Julius III měl tedy ve svém okruhu volné dolová pole.
K 15. lednu 1884 bylo dosaženo na hlavní těžní jámě hloubky 130 metrů a na vodní jámě 137 metrů. Další hloubení bylo prováděno již zabudovaným a do provozu uvedeném parním těžním strojen o síle 158 kW. Ostatní stavební i strojní zařízení kromě dílen a třídírny bylo k tomuto datu zcela dokončeno a dáno do provozu.
Především to byla kotelna se 6 kotli, každý o výhřevné ploše 150 m2, včetně 45 metrů vysokého komína, dále tesárna, sklad, vodní nádrž, budova strojovny, šachetní budova, nástupní místnost, dva obytné domky se 4 byty, maštal, 3 kolejná vlečka, posuvna vagonů a další drobné objekty nádvoří.
V měsíci březnu roku 1884 bylo dosaženo na obou budovaných jamách uhelné sloje a v měsíci květnu téhož roku dosaženo konečných hloubek 186,5 metrů. Obě jámy byly současně vyzděny.
Dne 1. září 1884 v 9,oo hodin dopoledne přicestovala Jeho Excelence ministr orby hrabě von Falkenhayn v doprovodu barona Trauttenbergera von Přibram na inspekci c.k. dolů do Mostu. Pánové si prohlédli i poslední montáže nově založeného dolu Julius III.
Vzhledem k této zprávě a vzhledem k tomu, že po dosažení konečných hloubek na obou jámách bylo přistoupeno k otvírkovým pracím a začalo se těžit uhlí z ražených důlních chodeb, byl rok 1884 skutečně rokem, ve kterém byl zahájen provoz dolu.
Karviná – Těžba černého uhlí na Karvinsku si přes vysoká bezpečnostní opatření vyžádala další lidský život. V podzemí Dolu Darkov v Karviné došlo v noci ze středy na čtvrtek k nešťastné události, při které byl usmrcen dvaačtyřicetiletý narážeč, tedy pracovník, který u těžní jámy zajišťuje dopravu osob a nákladu.
Odkaz: http://moravskoslezsky.denik.cz/nehody/20090108_nehoda_dul_darkov_karvina_umrti.html
Zdroj: Deník.cz
Získané zkušenosti při výstavbě i provozu Dolu 1. máj byly uplatněny zejména při výstavbě Dolu Osvobození, který byl lokalizován v podobných úložních poměrech při jihovýchodní demarkaci Dolu 1. máj. Důl byl v I. etapě otevřen těžní a současně fárací jámou, vybavenou klecovým dvouetážovým těžním zařízením a prakticky centrálně lokalizovanou jámou. Vozová seřadiště pod jámou byla na plné i prázdné straně provedena ve dvojkolejném eliptickém profilu. Vzájemně byla propojena oběhovou smyčkou v kruhovém jednokolejném profilu v betonové výztuži. Zvláštností otvírkové koncepce bylo vyloučení paralelních dvojic hlavních chodeb. Ukázalo se však, že těsný profil chodby, zaplněný pasovým dopravním systémem, neumožňoval souběžně řešit dopravu materiálu a chůzi osob a postupně se přešlo opět k systému paralelních dvojic. Poměrně značná tektonická členitost důlního pole vyžadovala častou aplikaci spojovacích překopu, řešených vždy jako kruhové tvárnicové dílo. V důsledku nesprávně vyhodnoceného geologického průzkumu bylo nutno dodatečně opustit značnou část již otevřených zásob v jižním poli pro nebilanční výhřevnost lignitu, což podstatně zrychlilo nutnost další etapy důlní výstavby. Předmětem otvírky byla západní část dobývacího prostoru (důlní pole G), kde bylo stále naléhavější řešení negativních až destrukčních účinků vztlakových kuřavkových horizontů v nadloží a zejména v podloží lignitové sloje. Vliv nové problematiky stoupl s postupem důlních děl do větších hloubek, které činí na Dole Osvobození až 180 m a představují dosažené revírní maximum. Problematika předodvodňování a snižování vztlaku kuřavky je dosud předmětem řešení, i když v úvahu přicházející metody jsou již alespoň částečně vytypovaný a ověřovány.
Z provozního hlediska prodělal Důl Osvobození zhruba obdobný vývoj jako Důl 1. máj, zejména pokud se týče dobývací metody a ražení přípravných chodeb. Poprvé v revíru je zde uplatněna ocelová dveřejová výztuž, která se postupně stává jediným vyztužovacím materiálem nejen na Dole Osvobození, ale rozšiřuje se i na ostatní doly revíru. Poprvé v tehdejší ČSSR zde byla nasazena a úspěšně odzkoušena štítová výztuž z bývalého SSSR, která výrazně ovlivnila vývoj dobývání a v současné době je jedinou metodou v celém revíru.
Povrchový areál závodu byl v podstatě spojenou správní, sociální a technologickou budovou. V technologické části byla instalována těžní věž, ohlubňová plošina pro manipulaci s materiálem a výjezdová plošina s pravoúhlým vozovým oběhem zajišťovaným systémem řetězovek a posunovadel. Pod úrovní výjezdní plošiny byla drtírna těženého lignitu, který byl dovrchním pasem vynášen do zásobníků plnicí stanice visuté lanovky, jíž byl důl napojen na vlečkové expediční centrum na Dole 1. máj. Kapacita správních, sociálních, dílenských a skladových objektů byla značně podceněna a dodatečnou výstavbou musela být doplněna novými objekty
Osek – Pětasedmdesáté výročí největšího důlního neštěstí v podkrušnohorské uhelné pánvi si dnes na hřbitově, u bývalého hlubinného hnědouhelného dolu Nelson i památníku nelsonské tragédie v Oseku na Teplicku připomněly stovky lidí a horníků z Čech a Německa. Součástí památníku jsou desky se jmény všech 144 obětí tragédie.
Odkaz:http://prave-ted.respekt.cz/Hornici-z-Cech-a-Nemecka-si-pripomneli-nestesti-na-dole-Nelson.html
Zdroj: Respekt.cz
Poslední těžební jednotku, postavenou v údobí socialistické výstavby revíru, představuje Důl Dukla v Šardicích. Výstavba tohoto dolu probíhala ve třech etapách, odlišených nejen časovou návazností, ale především technickým a koncepčním pojetím.
V prvé etapě výstavby byl realizován záměr otevřít důlní pole centrálně umístěnou těžní a fárací jámou a soustavou tří větrných jam, z nichž jedna byla rovněž centrálně lokalizována v areálu těžní jámy. Zbývající dvě jámy byly rozmístěny vzhledem k těžní jámě diagonálně v těžních úsecích západní části dobývacího prostoru. Hloubení bylo prováděno jednak metodou spouštěného betonového teleskopického pláště, jednak metodou zmrazování vodonosných vrstev. I přes poměrně úspěšný průběh hlubičských prací nebylo otevření ložiska těžní jámou dokončeno. Důvodem byl negativně působící souhrn geologických činitelů, zejména místní tektoniky, malé mocnosti sloje a vysokého zvodnění podloží i nadloží, které znemožňovaly provedení proniků a jámových velkoprostorových objektů a vozových oběhů. Po přehodnocení situace byl celý projekt přepracován a ložisko bylo při jihozápadním okraji otevřeno exentricky lokalizovanou těžnou pasovou úpadnicí a při západním okraji fárací a materiálovou úpadnicí, kde byl situován i areál závodu. Úpravnické a expediční centrum, společně i pro Důl Obránci míru bylo vybudováno dislokovaně v prodloužení těžní úpadnice mimo produktivní plochu ložiska.
Tato druhá etapa výstavby byla úspěšně dokončena propojením obou úpadnic a napojením větrných úsekově působících jam převzatých z 1. etapy výstavby. V souvislosti s vybudováním vozového seřadiště pod fárací a materiálovou úpadnicí byly v revíru poprvé úspěšně použity prefabrikované betonové dveřeje na dvoukolejné chodbě. Při ražení těžní pásové úpadnice při přechodu zvodnělým nadložním horizontem bylo pravděpodobně vůbec poprvé v historii hornictví použito lokálního zmrazování pojízdnou soupravou na freonovém principu. Propojení fárací úpadnice a větrné jámy č. 2, na němž závisela doba výstavby dolu a doba uvedení do těžebního provozu, bylo zajišťováno ražením z obou úvodních děl čelbou a protičelbou. V severní části otvíraných zásob, kde mělo být započato s prvými poruby, byly provedeny prvé pokusy s odvodňováním hlubinnými čerpacími vrty z povrchu, avšak bez pozitivních výsledků. V dalším průběhu bylo ložisko odvodňováno jen důlními chodbami.
Těžební provoz, opírající se o sběrnou pasovou linku probíhající z těžebních úseků přes těžní úpadnici až do zásobníků úpravnického a expedičního uzlu, využil plně relativně příznivých tlakových poměrů, jimiž bylo hovoransko-šardické ložisko po odvodnění důlního pole charakteristické.
Brzy byla mistrovsky zvládnuta technologie kombajnových stěn v individuelní a později i ve štítové výztuži, stejně jako byl podstatně zvýšen objem chodeb ražených razícími kombajny (PK-2, PK-7). V tehdejší době bylo předmětem soustředěné pozornosti aplikace metody „selektivního dobývání“ nízké sloje, kdy minimální nastavitelná výška štítové výztuže je větší než mocnost sloje. V roce 1970 byl důl katastrofálně postižen zatopením všech důlních děl v důsledku proniknutí povrchových vod při živelné letní bouři. Katastrofa, jejíž podstata spočívala v zaplavení a zanesení všech důlních děl, komor a porubů splaveným pískem si vyžádala i 34 lidských životů a nemalých nákladů na obnovu devastovaného dolu.
Souběžně s obnovou dolu bylo připravováno i zahájení třetí výstavbové etapy, která vycházelo z principiální zásady, že ložisko musí být předem alespoň v trasách otvírkových chodeb předodvodněno hlubinnými čerpacími vrty z povrchu. Realizaci vrtů a ověření daného předpokladu o odvodnitelnosti ložiska touto metodou úspěšně provedla vrtná osádka z Baně Dolina ve Velkém Krtíši soupravou S-150. Po opětovném uvedení Dolu Dukla do provozuschopného stavu a zahájením ražby do nově otvíraných úseků bylo objektivně zjištěno účinné snížení stupně zvodnění v důsledku realizovaného systému čerpacích vrtů. Toto zjištění zásadním způsobem ovlivňuje koncepci projektového řešení a realizaci výstavbových záměrů v současně otvíraném důlním poli v tzv. „mistřínské kře“ a ve svých důsledcích bylo podnětem k zahájení výzkumu předodvodnění i v podstatně složitějších hydrogeologických poměrech v dubňanské perspektivní oblasti.
