Poslední těžební jednotku, postavenou v údobí socialistické výstavby revíru, představuje Důl Dukla v Šardicích. Výstavba tohoto dolu probíhala ve třech etapách, odlišených nejen časovou návazností, ale především technickým a koncepčním pojetím.
V prvé etapě výstavby byl realizován záměr otevřít důlní pole centrálně umístěnou těžní a fárací jámou a soustavou tří větrných jam, z nichž jedna byla rovněž centrálně lokalizována v areálu těžní jámy. Zbývající dvě jámy byly rozmístěny vzhledem k těžní jámě diagonálně v těžních úsecích západní části dobývacího prostoru. Hloubení bylo prováděno jednak metodou spouštěného betonového teleskopického pláště, jednak metodou zmrazování vodonosných vrstev. I přes poměrně úspěšný průběh hlubičských prací nebylo otevření ložiska těžní jámou dokončeno. Důvodem byl negativně působící souhrn geologických činitelů, zejména místní tektoniky, malé mocnosti sloje a vysokého zvodnění podloží i nadloží, které znemožňovaly provedení proniků a jámových velkoprostorových objektů a vozových oběhů. Po přehodnocení situace byl celý projekt přepracován a ložisko bylo při jihozápadním okraji otevřeno exentricky lokalizovanou těžnou pasovou úpadnicí a při západním okraji fárací a materiálovou úpadnicí, kde byl situován i areál závodu. Úpravnické a expediční centrum, společně i pro Důl Obránci míru bylo vybudováno dislokovaně v prodloužení těžní úpadnice mimo produktivní plochu ložiska.
Tato druhá etapa výstavby byla úspěšně dokončena propojením obou úpadnic a napojením větrných úsekově působících jam převzatých z 1. etapy výstavby. V souvislosti s vybudováním vozového seřadiště pod fárací a materiálovou úpadnicí byly v revíru poprvé úspěšně použity prefabrikované betonové dveřeje na dvoukolejné chodbě. Při ražení těžní pásové úpadnice při přechodu zvodnělým nadložním horizontem bylo pravděpodobně vůbec poprvé v historii hornictví použito lokálního zmrazování pojízdnou soupravou na freonovém principu. Propojení fárací úpadnice a větrné jámy č. 2, na němž závisela doba výstavby dolu a doba uvedení do těžebního provozu, bylo zajišťováno ražením z obou úvodních děl čelbou a protičelbou. V severní části otvíraných zásob, kde mělo být započato s prvými poruby, byly provedeny prvé pokusy s odvodňováním hlubinnými čerpacími vrty z povrchu, avšak bez pozitivních výsledků. V dalším průběhu bylo ložisko odvodňováno jen důlními chodbami.
Těžební provoz, opírající se o sběrnou pasovou linku probíhající z těžebních úseků přes těžní úpadnici až do zásobníků úpravnického a expedičního uzlu, využil plně relativně příznivých tlakových poměrů, jimiž bylo hovoransko-šardické ložisko po odvodnění důlního pole charakteristické.
Brzy byla mistrovsky zvládnuta technologie kombajnových stěn v individuelní a později i ve štítové výztuži, stejně jako byl podstatně zvýšen objem chodeb ražených razícími kombajny (PK-2, PK-7). V tehdejší době bylo předmětem soustředěné pozornosti aplikace metody „selektivního dobývání” nízké sloje, kdy minimální nastavitelná výška štítové výztuže je větší než mocnost sloje. V roce 1970 byl důl katastrofálně postižen zatopením všech důlních děl v důsledku proniknutí povrchových vod při živelné letní bouři. Katastrofa, jejíž podstata spočívala v zaplavení a zanesení všech důlních děl, komor a porubů splaveným pískem si vyžádala i 34 lidských životů a nemalých nákladů na obnovu devastovaného dolu.
Souběžně s obnovou dolu bylo připravováno i zahájení třetí výstavbové etapy, která vycházelo z principiální zásady, že ložisko musí být předem alespoň v trasách otvírkových chodeb předodvodněno hlubinnými čerpacími vrty z povrchu. Realizaci vrtů a ověření daného předpokladu o odvodnitelnosti ložiska touto metodou úspěšně provedla vrtná osádka z Baně Dolina ve Velkém Krtíši soupravou S-150. Po opětovném uvedení Dolu Dukla do provozuschopného stavu a zahájením ražby do nově otvíraných úseků bylo objektivně zjištěno účinné snížení stupně zvodnění v důsledku realizovaného systému čerpacích vrtů. Toto zjištění zásadním způsobem ovlivňuje koncepci projektového řešení a realizaci výstavbových záměrů v současně otvíraném důlním poli v tzv. „mistřínské kře” a ve svých důsledcích bylo podnětem k zahájení výzkumu předodvodnění i v podstatně složitějších hydrogeologických poměrech v dubňanské perspektivní oblasti.
