Chomelská pánev

V Chomli již v minulém století založil důl Ferdinand Vilém Pistorius. Kromě něho tu těžili Čeněk Sutnar, Josef Sutnar a Josef Tunfar, a to velmi primitivním způsobem. Uhlí narubané krajčáky se odváželo karnami (kolečka) k jámě. Denní těžba dosahovala jen 40 q uhlí. Kromě malodolů na Chomli těžili tito podnikatelé i na dolech ve Svinné, Vranově, Vranovicích a Darové. Podle důlní inspekce z r. 1873 se na dole Jiří, který byl majetkem Viléma Pistoria, těžilo již mnohem dříve, právě jako na dolech Antonín a Marie Pomocná bratří Eisnerů. Také na dole Jiří se narubané uhlí z jednotlivých ortů (důlních pracovišť) odváželo karnami pod jámu. Na dole Antonín se narubané uhlí vytahovalo ven rumpálem a na Marii Pomocné se hlubinné dobývání kombinovalo s povrchovou těžbou.

Kníže Auersperg vlastnil ve Svinné důl Willibald, kde dobýval opuštěné uhelné pilíře horší kvality, zanechané bývalými majiteli. Kromě toho měl další doly u Hlohovic, kde v roce 1858 měl zabudovaný jeden parní stroj o výkonu šesti koňských sil (k). Roční těžba činila asi 8000 q uhlí. Auersperg v sedmdesátých letech těžil pro potřeby svého chemického závodu v Kamenci z dolu Willibald a z povrchového dolu sv. Jindřich u Mostiště. V roce 1897 se těžilo na jeho dolech ve Svinné a v Hlohovicích ročně 21 335 q uhlí.

Nejstarším dolem ve Svinné podle dochovaných pramenů byl důl Bedřich, který patřil v letech 1799 – 1807 hraběti Wurmbrandtovi. Pak se tam vystřídalo postupně mnoho těžařů: L. Eisner, F. Kroba R. Krobová, J. Pavlíček, F. Bárta, F. Hahn a naposledy kníže Auersperg.

V šedesátých letech 19. stol. doloval ve Vranově také František Wanka, právník a purkmistr města Plzně zaměstnával celkem kolem jednoho sta havířů. U Vránovic , těžila rovněž společnost Kupfer a Glaser na dole Kristián. Dalšími šachtami ve Vranovicích byly Kamenouhelné doly svobodného pána von Riesse. Celý komplex představoval několik šachtiček hlubokých 24 sáhů, 14 sáhů, 9, 7 a 6 sáhů (sáh = 1,896 m), kde pracovalo 18 havířů a na povrchových dolech 25 -50 dělníků. Denní těžba se pohybovala v rozmezí 168—224 q uhlí. V roce 1870 se počet havířů na všech dolech zvýšil na 117, v provozu bylo 6 šachet a tři povrchové doly. Podnik změnil název na Kamenouhelné doly barona Riesse-Stallburga u Vranovic a v roce 1880 přešel do majetku Starckových dědiců.

Poslední malou pánví byla Darová. Nejdříve se zde dolovala železná ruda, později se tu těžilo kamenné uhlí, vitriolová břidlice a kamenec. Kutání železa bylo pro menší obsah železné rudy zastaveno. Doly na kamenec a doly na vitriolovou břidlici pracovaly do doby, než je vyřadila silnější konkurence. Tehdy vznikly četné továrny na oleum. Nejvíce se však vyplácela těžba kamenného uhlí. První doly založila Anna Lautenschachová a její dědicové na výchozích uhelných slojích. Byly zde šachty Johanna, Anna, Marie a Feldgewerkschacht. Doly Johanita a Anna patřily těžaři Vincenci Blažkovi z Darové, který zde zaměstnával 6 havířů, 2 vrátkaře, 2 pomocné dělníky a jednoho důlního. Podnik přešel na konci století do majetku Zdeňka Šternberka.

S technickým rozvojem se začínalo i v této pánvi pronikat do středu uhelných zásob a těžba uhlí se začala zvyšovat. Později byly založeny strojní šachty I, II, III. Častým střídáním důlních podnikatelů však začala těžba znovu klesat. Až když koupil celý důlní komplex Z. Šternberk, těžba se podstatně zvýšila. Ten však vedl dlouhý spor s knížetem z Lobkovic a těžařem Liewaldem o dědičnou štolu Terezie založenou roku 1850. (Dědičná štola musela být ražena jako první důlní chodba; byl jí zajištěn především řádný odtok důlních vod a dobré větrání. Těžaři měli trvalý nárok na určité dávky vzhledem k důležitosti dědičné štoly.) Až v roce 1852 byla dědičná štola propůjčena Z. Šternberkovi v té době dosáhla již 40 sáhů délky. Šternberk koupil ještě další důlní míry od Josefa Podlahy v Darové. V Přívěticích koupil v r. 1878 důl Sv. Štěpán od dědiců Riedlových, Jana Horáka a Josefa Máje.

Sklářská společnost Bohémia těžila v Újezdě u Radnic se 7 havíři v šachtě stejného jména. Tento důl přešel později pod firmu Hahn a Herrmann, která na konci století s 37 havíři těžila ročně 60 560 q uhlí.

Největší těžby na Radnicku 1 426 531 vídeňských centů uhlí dosáhl v roce 1856 Z. Šternberk. Starckovy doly s těžbou 1 247 656 vídeňských centů byly na druhém místě. Na třetím místě byl s těžbou 558 605 vídeňských centů uhlí hrabě z Vrbna. Těžba dalších těžařů byla podstatně menší. V roce 1871 těžil radnický revír celkem 4 013 000 vídeňských centů uhlí, což představovalo 24,3 % celkové těžby západočeského revíru. V roce 1880 pracovalo na radnických dolech celkem 2 025 havířů. Ke konci století počet havířů na Radnicku poklesl na 982 havířů.

Horníci Radnicka i v dalších revírech na Plzeňsku dlouho udržovali středověké zvyky a obyčeje horního tovaryšstva. Před fáráním byly cáchovány směny havířů a před vstupem do šachty za dozoru svého představeného se museli modlit. Opozdilci byli trestáni pokutami. Hornická práce byla zpočátku velmi primitivní, namáhavá a nebezpečná. Havíř měl jen nejnutnější nářadí, jako byl nebozez, špic, krajčák, kladivo a později ruční vrták. Ke svícení používal lampy, ve které byl olej a knot. Značnou část své skromné mzdy museli havíři vydat za používání nářadí a oleje, a proto za bezplatné používání vedli časté boje s těžaři..

Základem třídních bojů s majiteli dolů byly nízké mzdy, okrádání havířů báňskými úředníky, špatné a nevyhovující poměry v bratrských pokladnách. Bezpečnostní opatření byla hrubě zanedbávána nejen těžaři, ale i horními úřady, které nedostatečně uplatňovaly horní zákon, a proto velmi často docházelo k vážným a smrtelným úrazům, aniž byla proti těžařům uplatňována kárná opatření ze strany horního úřadu. Ale i dlouhá pracovní doba byla příčinou častých úrazů, protože únavou zemdlelé horníkovo tělo ztrácelo pozornost, která by jej před nebezpečím varovala. Častým zdrojem úrazu byla vysoká intenzita práce, kdy havíři museli neustále zvyšovat pracovní tempo, aby uhájili minimální mzdy.

Pracovní doba na Radnicku nebyla všude stejná. Pohybovala se mezi 10 – 14 hodinami denně. Hornické mzdy na počátku padesátých let minulého století činily měsíčně 8 – 12 zlatých. Cent kusového uhlí se prodával za 40 krejcarů. V roce 1858 se hornické mzdy poněkud zvýšily. Na dolech Wankových činila denní mzda havíře 12 kr. až jeden zlatý. Stejné mzdy byly na dolech Šternberkových a v Hořovicko-saligerské společnosti. Ostatní mzdy zaměstnanců na dole se pohybovaly od 24 krejcarů do 52 kr. denně. Nejhůře byly placeny ženy a děti.