Úvod Dějiny hornictví Historie Krátký pohled do historie dobývání lignitu na Šardicku

Krátký pohled do historie dobývání lignitu na Šardicku

1312
0

Počátky dobývání lignitu na Šardicku nebo blízkém okolí spadá do doby počátku devatenáctého století, někdy okolo roku 1840. Větší rozsah těžby až po roku 1842. Historicky navazuje rozvoj těžby na počátky dobývání v okolí Čejče a Hovoran, pravděpodobně nejstarší těžby na samostatné jižní části ložiska spodního panonu.

Jihomoravské lignitové doly byly hlavním dodavatelem energetického uhlí pro elektrárnu v Hodoníně. Tento fakt si vyžádal celkovou změnu koncepce dolů zajištující větší kapacitu a samozřejmě také výstavbu nových dolů, zajištující maximální koncentraci těžby.

Důl Dukla v Šardicích byl poslední těžební jednotkou v řadě mnoha těžebních středisek této spodnopanonské samostatné části ložiska. Důl představoval také největší těžební kapacitu v této oblasti. O všech ostatních dolech s výjimkou dolu Obránci míru v Hovoranech, můžeme mluvit o takzvaných malodolech. Budeme-li postupovat dále do historie, bude se roční těžba stále snižovat až na velmi malé hodnoty odpovídající požadavkům manufaktur blízkého okolí, či pro kypření a hnojení půdy, jak je uvedeno v záznamech z roku 1832 – 1842. Podle těchto záznamů je vidět, že lignitu bylo využíváno k více účelům, což samozřejmě vyhovovalo tehdejším majitelům těžících na přidělených důlních mírách. Této skutečnosti napovídá i způsob dobývání a místo zahájení těžby vzhledem k hloubce uložení sloje. První kutiska, první vstupy do ložiska se děly od výchozů sahajících do nepatrných hloubek. Tento způsob umožňoval na poměrně malou investici rychlý prodej uhlí a další a mnohdy rozhodující skutečnost menší problémy s odváděním důlních vod.

Ve spodnopanonské oblasti, tedy v mladších třetihorách, pozorujeme vlastně rozvoj čtyř vždy samostatných středisek, a to:

Čejč – Hovorany
Šardice – Stavěšice – Strážovice – Mistřín
Kyjov a blízké okolí
Kelčany – Žeravice – Bzenec

Společným znakem pro tyto oblasti je zvýšený rozvoj těžby a to po roce 1842. Toto zvýšení se neudrželo u všech dolů stejně a záviselo na kvalitě a ceně lignitu, v níž rozhodovala i délka dopravy k zákazníkovi.

Dolování v této části spodního panonu se dá časově rozdělit do tří časových úseků.

První časové období je v letech 1840 – 1891. V této době bylo dáno povolení k otevření šachty Barbora, Marie Anna, Josef, Ludvík I – II, Hildebrand I – II. Po roce 1860 to jsou šachty Vilhelm, Mořic, Amálie III – IV, Mariana, František Karel II, Barbora II, Ludvik I, Hildegard I – II. Jako poslední v tomto časovém období byla vyhloubena šachta do roku 1885 zvaná Mašinšachta. Tyto doly byly po roce 1891 opuštěny a zatopeny.

Druhé období rozvoje těžby spadá již do počátků dvacátého století. V letech 1910 – 1922 byl zaznamenán rozmach těžby zásluhou zavedení elektrického proudu a mohlo být započato s čerpáním důlních vod. Na základě žádosti Skláren v Kyjově bylo dáno povolení k těžbě na důlních mírách Ignác a Julius. Začátek těžby na této lokalitě je od roku 1911 až do roku 1922. Po tomto roce pro nedostatek odbytu je důl zastaven. Otázka odbytu souvisela s rentabilitou a byla velmi náročná vzhledem k vysokým nákladům na odvodňování a velké náklady na odvoz. Problematika s odvodňováním byla dlouhodobě velmi závažná a problematická, kdy např. na dole Dukla nebylo výjimkou, že na jednu vytěženou tunu se vyčerpalo až 22 m3 vod.

V tuto dobu v letech 1920 se havíři zdejšího dolu přidávají ke stávce, která byla organizována na dole Všemoc Boží v Dubňanech. Stávka byla organizována za zvýšení mezd a jiné sociální oprávněné nároky. Požadavky stávkujících horníků byly z větší části splněny. V prosinci 1938 se provádí místní šetření o obnově těžby na dole Julius, který byl uzavřen v roce 1922. Toto je počátek další éry rozvoje těžby na Šardicku.

V roce 1939 zakupuje důl Julius firma Baťa a spol. Na tomto dole byla zahájena těžba v roce 1940. Báňským splnomocníkem firmy Baťa byl na tomto dole Dr. ing. Alois Říman, pozdější rektor VŠB v Ostravě.

Poslední etapa dobývání v této oblasti se vyznačuje rozvojem a soustředěním těžby na dole Dukla, uzavřeného v 90. letech 20. století, přestože se další rozvoj tohoto dolu mohl ubírat do prostorů poblíž uzavřeného dolu „František“ v Kyjově vymezeného mezi obcí Svatobořice a Kyjov. V tomto prostoru jsou výhodné partie od hlavního tektonického zlomu jdoucí přibližně po hranici potoka až po silnici Kyjov – Milotice. Nejnižší hloubka v této lokalitě je asi 6 m mezi obcí Svatobořice a letištěm.

Dobývací metodou v této lokalitě „Šardice“ na dole Julius byly zátinky. Hloubka těžní i fárací jámy byla 23 metrů. Po vybudování úpadnice jsou v dole v letech 1948 – 1950 používáni koně k odvážení vlaků vozů k jámě. Na tomto dole byly zkoušeny i benzolové lokomotivy, které však pro svoji velkou nebezpečnost a jejich požárem v roce 1953 byly z provozu vyřazeny. Průměrná roční těžba v letech 1941 – 1944 byla 55 000 tun lignitu při stavu pracovníků kolem 120. V následných letech po osvobození přichází k dalšímu, většímu rozmachu těžby a v letech 1955 dosahuje již těžby až 110 500 tun, při stavu 174 pracovníků. Po vyhloubení jámy Julius II v letech 1955 – 1958 se přechází na tento nový moderní důl. Přechod urychlil ještě požár na dole Julius I., v roce 1958. Důl Julius byl 8. května 1960 přejmenován na Důl 9. květen.

Na tomto dole, který ukončil provoz v červnu 1978, se vytěžilo 3 689 200 tun lignitu.

V době ukončení provozu na dole 9. květen v roce 1978 pracuje již v těsném sousedství nový moderní důl s roční průměrnou těžbou 550 – 600.000 tun lignitu, kterým byl Důl Dukla, který zahájil provoz v prosinci 1964.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.