Žacléřsko-svatoňovická uhelná pánev je českou částí velké Dolnoslezské pánve, která se rozkládá po obou stranách česko-polské hranice. Tato vnitrosudetská pánev má eliptický tvar s delší osou ve směru severozápadně – jihovýchodním a v délce 65 km probíhá od Kamienne Gory v Polsku přes naše území do Radkova v Polsku.
Geograficky leží česká část pánve mezi Krkonošemi a Orlickými horami na území trutnovského a náchodského okresu. Uhlonosná souvrství svrchně karbonského až permského stáří tvoří pruh délky 35 km a šířky 5 km o ploše 175 km2 a lze jej sledovat od Žacléře přes Svatoňovice a Radvanice až do Ždárek u Hronova. Pokryvné útvary tvoří sedimenty permského, triasového a křídového stáří s dominantními Jestřebími horami a Teplicko-adršpašskými skalami.
Historie hornictví v Podkrkonoší a na úpatí Rýchor i samotných Krkonoš sahá až do období kolonizace a postupného osídlování pohraničního území. Z řady středověkých a dávno zaniklých kutišť jsou známa drobná a roztroušená ložiska mědi, železa, ale také stříbra a zlata. Suroviny byly zpočátku těženy v říčních a potočních náplavech, následně – pravděpodobně již ve 14. století – na výchozech rudních žil nejprve povrchovým, později hlubinným způsobem. Prospekční i hornická činnost se rozvíjela jak podle požadavků vznikajícího průmyslu, tak především potřebou mincovnictví a vedla ke vzniku hornických osad i měst (Černý důl, Pec pod Sněžkou, Vrchlabí, Svoboda nad Úpou apod.)
Uhelné hornictví v Podkrkonoší vzniklo náhodným objevem černého uhlí na výchozech slojí ve všech hlavních oblastech:
– v roce 1570 na Žacléřsku, pravděpodobně při stavební činnosti,
– v roce 1590 na Svatoňovicku, po průtrži mračen,
– v roce 1840 na Radvanicku, pravděpodobně při polních pracech.
Východočeské uhelné doly proto patřily k nejstarším kamenouhelným revírům v naší republice a za více než čtyři století důlního podnikání zde bylo vytěženo přibližně 55 milionů tun černého uhlí .
Objevení uhlí však neznamenalo okamžitý rozvoj těžby ze zásadního důvodu: hořlavý kámen zpočátku nikdo nepotřeboval a k topení postačovalo dřevo z okolních lesů. Pár mělkých šachtic s několika horníky spolehlivě stačilo zásobovat panské kováře a odvážné pokusy několika průmyslníků. Teprve období průmyslové revoluce s rozvojem železnic a textilního průmyslu přineslo i do Podkrkonoší “černou horečku” a dalo kraji chudých tkalců a selských rebelů havířské řemeslo.
