I po velkých objevech v devadesátých letech zůstala Hora pouhou horskou obcí. Právní poměry v radním okrsku byly poněkud zmatené, ale to nemohlo vadit podnikatelům. O pravomoc nad pozemky, na nichž se dolovalo a z nichž plynul slušný zisk, se podílelo několik zájemců, a to král, pozemkoví majitelé — sedlecký klášter a pražská kapitula — a báňská města Čáslav a Kolín.
Král měl právo horního regálu, to jest právo volně disponovat s některými nerostnými surovinami, ať byly na čímkoliv pozemku. Na základě toho povoloval zeměpán prostřednictvím svých úřadů zákládání důlních děl, propůjčoval důlní míry, dozíral na těžbu a měl nárok na urburu, to jest na podíl z dolování. I pozemkový majitel měl nárok na podíl z dolování, ale za to měl vůči báňskému podnikateli řadu povinností, a to dosti tíživých. Musel dát k dolování a hutnění potřebné pozemky a dřevo, ale při tom nebyli havíři a těžaři jeho poddanými. Pozemkovými majiteli na Kutnohorsku byl sedlecký klášter a pražská kapitula, které patřilo s Pněvnicemi údolí Vrchlice a území za Kouřimskou branou. Zda byly v revíru i zeměpanské pozemky, nevíme, ale podle Vaněčka nakládali králové v případě potřeby volně se statky královských fundací a Přemysl II. odňal bez náhrady sedleckému klášteru některé nemovitosti. Hospodářský stav kláštera byl také před r. 1280 velmi špatný a před úpadkem jej zachránily výhody, plynoucí z dolování a dobrý poměr opata Heidenreicha ke králi Václavovi II. Již r. 1291 osvobodil král činže, vybírané klášterem z domů, rudních úpraven, mlýnů a lázní od dávek, které chtěli na tyto objekty uvalit urburéři, r. 1292 potvrdil král právo kláštera nad lázněmi, kterého se chtěl zmocnit urburéř a r. 1299 vyvázal král poddané kláštera z pravomoci úřadů krajských, báňských a městských. V období 1290-1350 získal klášter řadu práv a svobod, potvrzených souhrnně r. 1352, 1355 a doplněných r. 1357, podle nichž měl právo na vrchnostenský soud, dostával důchody z kaplí kutnohorských, které dříve patřily malínskému faráři, měl nárok na panské lány zvané v tomto případě opatské a vybíral dávky z polí, luk, pastvin, domů, lázní, rudních drtíren, mlýnů a hutí, ležících na klášterních pozemcích. Podobná práva měla i kapitula, která nadto získala r. 1241 podíl na královské urbuře.
Třetím zájemcem byla báňská města. Ta vznikala původně jako kolonie cizích přistěhovalců, kteří ovládali dolovací techniku, a proto měla větší svobody, než ostatní města. Platilo v nich právo dědické, byla v nich zaručena svoboda pohybu, osvobození od daní a podobně. Rozvoj dolování vedl i oddělení živlu podnikatelského od pracovního, k němuž patřili havíři a dělnici zaměstnaní při dolech a hutích. Zájmem podnikatele bylo, aby se stal měšťanem, neboť městská správa měla podíl na báňské správě a báňské záležitosti byly projednávány jako předmět obecního zájmu. Funkci báňských úředníků měli šéfové s přísežnými, kteří se účastnili propůjčování důlních měr a zasedali u horních soudů. Za svou činnost v báňské správě mělo město nárok na dva městské lány.
Pokud jde o města Kolín a Čáslav, ta nevznikla jako hornické obce, ale báňskou pravomoc získala proto, že v jejich blízkosti, to je na Kutnohorsku, se začalo dolovat. Kutná Hora byla dlouho jen mons a nikoli civitas. Ještě Václavův horní řád mluví pouze o hornících a ne měšťanech. Rozhodující hospodářský činitel horské obce, totiž těžaři, neměli z počátku zájem na její přeměně v báňské město, neboť byli většinou příslušníky patricijských rodů jiných měst. Tento zájem neměla přirozeně ani města Kolín a Čáslav, která těžila ze své funkce báňských měst. Tuto funkci vykonávala ještě ve století čtrnáctém, neboť máme několik dokladů o tom, že rady obou měst žádaly jihlavský vrchní soud o rozhodnutí v báňských sporech. Kolínským i Čáslavským byly přiměřovány v kutnohorském revíru městské lány; zdá se, že pod pravomoc Kolína patřily při nejmenším severní svahy Kaňkovských vrchů. Na ustavení městské obce kutnohorské neměla však zájem ani Jihlava, neboť byla vrchním rozhodčím v báňských sporech, což vynášelo slušný pravidelný zisk. V čele kutnohorské horní obce stál magister montium in Kuttis, jakým byl zmíněný již Seiboth z listiny z r. 1289. Vedle něho a nad ním stál urburéř. Kdy došlo k přeměně horní obce v městskou, nevíme, ale patrně teprve tehdy, když těžaři shledali, že to pro ně bude výhodné. V důsledku této změny se stali z horského rychtáře a přísežných městští funkcionáři, kteří převzali vyšší civilní pravomoc, kterou před tím měl patrně Kolín a Čáslav.
Hospodářský význam Hory rostl od devadesátých let třináctého století. Proto každý, kdo chtěl získat vládu v Čechách, zajišťoval si v prvé řadě Kutnou Horu. Již roku 1304 se pokoušel o dobytí Hory římský císař Albrecht, roku 1307 se zmocnil Jindřich Korutanský po svém příchodu do Čech nejdříve Kutné Hory a Jihlavy, stoupenci Lucemburků se také roku 1310 nejdříve zajímali o Horu podobně jako Jindřichovy přátelé z Míšně.
Hospodářskou a z toho plynoucí politickou moc Kutné Hory představovali zvláště členové patricijských rodin z různých měst, kteří se účastnili báňského podnikání a obchodních transakcí na něm založených. Počátky jejich politické moci sahaly do doby vlády Václava II., který se opíral o patriciát a kláštery proti domácímu panstvu. Za Jindřicha Korutanského došlo i ke vzpouře patriciátu, v němž hráli významnou úlohu kutnohorští těžaři, proti panstvu, představovanému Jindřichem z Lipé. Byl to v podstatě vzájemný boj mezi patriciátem, panstvem domácím a zahraničním o moc nad komorními důchody, mezi nimiž byl důchod z dolování velmi významnou složkou; tento boj trval asi do roku 1319 a skončil porážkou patriciátu.
V tomto boji šlo tedy o vice než o nějaké výhody, plynoucí z titulu báňského města, na kterých snad měli zájem řemeslníci a drobní obchodníci, ale ne patrícijští podnikatelé typu Ruthardů, Puschů, Pirknerů, Velfloviců a jiných jim podobných. Proto také asi Hora neměla dlouho žádných privilegií. Roku 1327 byla sice již skutečným městem, jehož představitelem byli dva šepmistři, ale teprve r. 1329 udělil král Jan měšťanům právo volit si své konšele a dal jim soudní pravomoc, r. 1371 dostali povolení ke koupi statků, r. 1386 k svobodnému pořizování poslední vůle a právo na dědictví a r. 1392 byl ustanoven rozhodčím ve věcech majetkových mincmistrovský úřad.
