Úvod Doly a revíry PKÚ Důl Gustav I. a II. (později Důl A. Zápotocký)

Důl Gustav I. a II. (později Důl A. Zápotocký)

304
0
Dul-Gustav-I-Varvazov

Již od roku 1740 se datují zprávy westphálenského horního ředitelství ve Vyklicích, o výskytu uhlí u Varvažova. V roce 1801 se již těžilo uhlí na katastrálních územích obcí Varvažova, Úžina, Podhoří a Všebořic. Roku 1809 byly doly u Varvažova chlumeckou vrchností zastaveny s poukazem na poddolování obytných a hospodářských budov, zahrad a pastvin. V roce 1840 byl na dole Arnold u Varvažova postaven první těžní stroj a na dole Elisabeth bylo používání pojízdného mlýna k čerpání důlních vod. V oblasti Varvažova, Dělouše, Úžina a Podhoří pastují až do třicátých let našeho století pouze tři doly – Gustav, Pankraz a Romanus. V letech 1873 a 1874 byla u Varvažova pro těžební a odvodňovací účely ražena štola Gustav.

V roce 1893 zahájila provoz hlubina Gustav, ke které se v roce 1895 připojuje i lomový provoz. Hlubinný provoz byl zastaven v roce 1912, lom pak těžil do roku 1951. Jeho největší hloubka byla 15 m. Vytěžené uhlí bylo přepravováno elektrickou drahou do železniční stanice Ústí. Od roku 1889 byl důl v majetku Mostecké uhelné společnosti. Gustav II. byl založen v roce 1949 jako povrchový lom na důlních mírách „Laura“, kde byly okolo roku 1877 v provozu dvě jámy. V období let 1915 až 1925 byl u obce Dělouš v provozu lom Romanus, dříve Hötzendorf – Zeche, který byl v majetku děloušského kamenouhelného těžařstva. Ve dvacátých letech vznikl na ložisku důlní požár, který ohrožoval sousedící silnici. Z těchto důvodů byl lom Romanus vyřazen z provozu. V Podhoří byl v roce 1919 zastaven důl Pankraz, ale již v roce 1920 byla zahájena těžba společnosti Bonifaz — Braunkohlengessellschaft, která byla založena v roce 1920 v Ústí nad Labem. Tato společnost převzala důl od dřívějšího majitele Josefa Raba. Z období let 1926 až 1934 bylo dosaženo nejvyšší roční těžby v roce 1926 a sice 29 849 tun. Provoz byl v roce 1936 zastaven pro silný přítok vody. Všechny jmenované dobývky se nakonec dostaly do sféry rozvíjejícího se dolu Gustav II. Důl byl 1. 4. 1958 přejmenován na Antonín Zápotocký. Na dole byly uplatňovány prvky mechanizace velkostrojového dobývání se zaváděním pasové dopravy na těžebních horizontech. V roce 1961 byla v sousedství dolu uvedena do provozu Tlaková plynárna Úžín. Spalovací technologické zařízení plynárny bylo konstruováno na kvalitativní znaky úžínského uhlí a důl A. Zápotocký se stal výhradním dodavatelem uhelné vsázky. V závěru životnosti dolu A. Zápotocký je postupně nahrazováno úžínské palivo uhlím z lomu Barbora III, později pak z lomu Chabařovice. Chabařovické uhlí tak plnohodnotně nahradilo úžínské palivo a lom Chabařovice se stává výhradním zásobovatelem tlakové plynárny. Zkoušené palivo z jiných dolů centrální hnědouhelné pánve se ve většině případů neosvědčilo, když mělo za následek snížení výkonu technologického zařízení a zvýšení zátěže okolního ovzduší. Důl A. Zápotocký ukončil činnost v roce 1980. Část strojního zařízeni byla zlikvidována, část byla přesunuta na lom Chabařovice. Po vlastní ose přešla i vybraná dobývací a zakládací technika. Území zbytkové jámy dolu bylo z větší části rozděleno mezi průmyslové podniky Ústí — Spolchemie, Severočeské tukové závody (SETUZA) a TSM, které jej převážně využívají k ukládání odpadů. Tlaková plynárna do těchto prostor ukládá mokrou cestou popílek. V západní části zbytkové jámy, kde vlastně končila těžba (lokalita Chlumec), vznikla po předchozí rekultivaci vodní nádrž.

Zbytková jáma Gustav I s vodní plochou je po rekultivaci využívána k rekreačním účelům.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..