Jiří z Brandenburku se věnuje rozvoji dolů, ale smrtí Ludvíka II. u Moháče odchází věrný přítel. Ferdinand I. Habsburský požaduje všechna důlní práva pro sebe v celé oblasti zemí českých. Odvolává se i na Zlatou bulu Karla IV. To všechno jen proto, že Habsburkové nenávidí úplně chorobně Hohenzollerny. Z toho důvodu si markrabě Jiří náhradou zajistil v roce 1530 otevření železných dolů v Horních Životicích, kde se od r. 1474 netěžilo. Pozemek dolů však získali kupem hrabata Vrbenští a přímo na místě šachet si postavil statek Jan Bobolovský z Bobelu. S tím se Jiří Brandenburský dohodl o výměně půdy na Krnovsku a Životickým slíbil náhradu dle způsobené škody a těžil hojně železné rudy, kterou zpracovával v železných hamrech v Nových Heřmínovech. Hamry stály několik tisíc zlatých a podle zápisů u nich v roce 1538 leželo asi 1000 t železa, ha které nebyl odbyt.
Vrbenští se zle mračili pro zásah do svých práv, protože tuto oblast řádně koupili, ale jako poddaní vévody Jiřího museli mlčky snášet toto příkoří. Ale nedali se, aby se dostali z vlivu krnovského pána, dali se se všemi svými pozemky a statky pod právo vévody opavského a tím pána Jiřího doběhli, protože ztratil veškerá práva dolovat na životické půdě. Tento se však nechtěl vzdát tak lehce dobrého bydla a tak došlo k soudnímu sporu a vrchní zemský soud v roce 1540 rozhodl, že Vrbenští jsou v právu a pan Jiří musel dolování nechat. Do soudního řízení zasáhl sám král Ferdinand I., ze vzpomenuté již nenávisti a aby měl jistotu, že to dopadne v neprospěch Brandenburských.
Železných hamer v N. Heřmínovech se používalo ještě v r. 1539 a v tomto roce byly prodány i zásoby železa. Vévoda krnovský se snažil hamer všemožně využít ještě v příštích letech a proto koupil za výměnu pozemek v Hor. Životicích, ale Vrbenští jej předstihli a propůjčili důlní právo na této půdě jiným těžařům, kteří za každou tunu železa platili do Bruntálu poplatek 1 groše. Tak tedy dopadl panský spor.
V r. 1566 se dovídáme obšírněji o benešovských stříbrných dolech. Již vzpomenutý Krištof Herdeck, markraběcí zkoumatel vzácných rud a důlní mistr v knížectví krnovském, dostal za úkol podat dobrozdání o dědičné štole benešovské, dále rozpočet nákladů, a kde by se mělo začít a jak postupovat. Zhostil se tohoto úkolu obsáhlou zprávou. Zakreslil tehdejší poměry v Benešově a Životicích na mapu, která se zachovala v kopii v benešovském muzeu (dnes v Opavě). Tentokráte zakoupili majitelé dolů určitý počet podílů na dědičné štole a na dole sv. Alžběty.
Dědičné štoly byly ty, které ležely hluboko pod spodní vodou a tato byla jimi odváděna. Výše položené štoly byly bez vody a měly lacinější provoz, protože se mohlo postupovat po žilách. Dědičná štola musela být udržována, i když nenesla žádný zisk. K tomu bylo třeba stálých dárců peněz. Dědičný pán štoly vložil do ní za 30 let značné náklady a snažil se proto přenést udržovací náklady na městské obyvatelstvo. Toto zprostil daní, požadoval ovšem za to udržování dědičné štoly. Benešov se měl stát takto svobodným městem.
Dne 10. července 1566 K. Herdeck z Döbln dosáhl toho, že benešovští majitelé dolů dobrovolně povolili při převzetí dědičné štoly příspěvek pro příští čtvrtletí a ustanovili důlním Pavla Höbera za odměnu 12 grošů týdně. Tento podle uherského důlního práva skládal týdenní účty, a to knížecímu úřadu a čtvrtletní vyúčtování musel vyvěsit u dolu.
K. Herdeck viděl, že je naděje na otevření těžby, ale náklady že budou dosti vysoké, i když je těžba vrátí, a proto navrhl vévodovi Krnovskému následující opatření:
1. Horníci musejí dostat svobodu.
2. Povolati další pekaře, aby byl dostatek chleba.
3. Obec Benešov nutně zachovat.
4. Řezníci musejí maso vážiti a ne od oka prodávati.
5. Výčepník musí sám pivo čepovati a ne kluci.
6. Postaviti nové domy a dřevo na stavbu dodati.
7. Povoliti sobotní trhy a dva trhy výroční. Toto zaknihovati do r. 1575.
8. V příští době musí také nastati změna ve vnitřní zprávě města.
Jelikož v roce 1566 již vystupuje Benešov jako majitel dolů, je jeho povýšení na svobodné horní město v roce 1590 záležitostí víceméně formální a že tak dlouho to trvalo, na tom měl zásluhu fojt, který se nechtěl vzdát svých práv a jednání protahoval.
