Po první doložené zmínce o dolování z roku 1271 se vyskytují ještě další mladší záznamy, ale podrobnější údaje pocházejí až z 15. století. Od roku 1447 do roku 1919 probíhala důlní činnost v sedmi různě dlouhých obdobích.
Obnovení těžby bylo stále náročnější a dobývání proniklo jen do hloubky kolem 30 m pod povrchem. Kutalo se na úseku dlouhém asi 200 m, jen v bohatých polohách o mocnosti překračující jen místy 2 m, se sklonem nad 45°. Vytěžené objemy však nebyly nikdy velké, takže význam tohoto dolování nepřesáhl rámec Slezska.
V průběhu 721 roků bylo za 678 let vytěženo jen asi 1% rudy, zatímco za posledních 43 roků až po dobu ukončení těžby bylo získáno z ložiska 99% vytěžené tonáže rudy.
Velký rozmach dolování nastal teprve po novodobém průzkumu od roku 1949 a po vybudování důlního a úpravárenského zařízení, které zahájilo v plném rozsahu svoji činnost v roce 1969. Z počátečních 49 kt vzrostla těžba na 165 kt již v roce 1965 a původně plánovaná kapacita byla překročena v roce 1970 dosažením 200 kt těžby. V letech 1973 a 1974 byla těžba 245 kt a po technologických úpravách v dole i na úpravně bylo v roce 1982 vytěženo a zpracováno 262 kt rudniny. Největší těžba byla docílena v roce 1984, kdy byla z dolu zajištěna vsázka na úpravnu 269,5 kt rudy. V dalších letech se těžba ustálila na 250 kt, ale v roce 1989 nastal pokles na 241 kt, v roce 1990 pak na 215 kt a v roce 1991 až na 182 kt. Do 6.3. 1992 bylo vytěženo ještě 29 kt a poslední evidovaný vůz rudy ukončil těžbu ve výši 6 302 334 t.
Úpravnou prošla i ruda z ložiska Horní Město, odkud bylo dovezeno několik desítek kt olovnato-zinkované rudy. Pokusně zde bylo zpracováno i několik set tun rudy z odvalů ložiska Boží Dar u Nové Vsi. Dovoz rudy však byl neekonomický, takže těžba z těchto lokalit byla zastavena. Malé množství polymetalické rudy bylo pokusně zpracováno i z ložiska Zlaté Hory.
Po ukončení těžby z průzkumné jámy Josef v nadloží ložiska, vyhloubené po 3. patro do hloubky 90 m, byla těžba prováděna jámou Obránců míru. Ta byla umístěna v podloží, aby nevázala žádné zásoby v ohradníku a byla zpočátku vyhloubena po 5. patro v hloubce 180 m. Později byla za provozu prohlubována po 9. patro v úrovni 380 m pod povrchem a potom až po 13. patro v hloubce 540 m. V této úrovni skončila i otvírka ložiska, protože zde končila ekonomická hranice hloubkového dosahu nově instalovaného těžního stroje. Možnost těžby z větších hloubek měla být zajištěna Novou jámou Josef. Základní kámen k ní byl položen v květnu 1980 a rozhodnutí o této velké investici bylo motivováno nejen hloubkovou prognózou vývoje zásob, ale také bezpečnostními důvody, aby byl zajištěn druhý únikový východ z dolu, který by byl vybavený těžním zařízením. Zároveň bylo počítáno se zlepšením větrání a se zvýšením kapacity těžby pomocí výkonnějšího těžebního zařízení, umožňujícího těžbu až 400 kt za rok. Tyto velkorysé záměry však byly omezeny kapacitou důlního pole o délce 700 m, kde je možné současně připravovat a dobývat jen zhruba 300 kt rudy. Přestože jáma byla vyhloubena až do hloubky 840 m a na 11. patře a 13. patře byla překopy spojena s jámou Obránců míru (obr. 1), nedošlo již k jejímu využití, i když bylo v plánu ji zprovoznit v roce 1989.
Obr. 1 Jáma Obránců míru
Po tomto roce začalo docházet k nežádoucím ekonomickým změnám, které se výrazně projevily až po ziskovém 1. čtvrtletí roku 1991. Tehdy došlo k poklesu cen kovů na světových trzích, zvýšení cen všech druhů energií a následně i zvýšení cen vstupních materiálů pro důl i úpravnu. Tyto nepříznivé okolnosti vedly k rozhodnutí ukončit těžbu již začátkem roku 1992, proti plánovanému plynulému ukončení těžby podle útlumového programu až v roce 1994.
Vlivem všech těchto nepředvídaných skutečností se nepodařilo vytěžit ani všechny zcela připravené zásoby, které by jinak stačily na pokrytí těžby i v roce 1993. Otevřené zásoby nad 13. patrem by vystačily na těžbu do konce tisíciletí. Těžba byla ukončena zhruba v hloubce 400 m, tedy přibližně v polovině známého hloubkového dosahu ložiska a odtud byly vytěženy 3/4 tonáže vypočtených geologických zásob. Z toho vyplývá, že na zbývající druhé polovině hloubky ložiska zůstává 1/4 tonáže zásob. To ukazuje na skutečnost, že do hloubky se zmenšuje mocnost ložiska, jak to také prokázal průzkum vrty pod 13. patro.
Směrný rozsah ložiska však zůstává jednoznačně nedořešený doposud. Na povrchu bylo ložisko v bilančním vývoji jen na jedné čtvrtině současné délky. Slepá pokračování byla pozdějším průzkumem zjištěna na obou koncích ložiska již od hloubky 60 m a doposud zůstává dostatečně neověřeno směrné pokračování ložiska na sever v hloubce pod 400 m, s předpokládanou délkou kolem 300 m. Ložisko není jednoznačně dořešeno ani hloubkově, protože průzkum ložiska pod úrovní 800 m nebyl ukončen. Zjištěné snižování mocnosti ještě neznamená konec ložiska, protože značná variabilita mocností je známa z vyšších ověřených horizontů. Z toho vyplývá, že toto ložisko nemá zcela uzavřeny další perspektivy. Zanedbatelné nejsou pro budoucnost ani obsahy doprovodných prvků v odkalištních píscích. Nezbývá než čekat, že za nějaký čas nedostatek surovin si vynutí další nákladné obnovení důlní činnosti při lepším využívání všech prvků, obsažených ve vytěžené rudnině. Podobně tomu již bylo i v minulosti.
S celkovým útlumem hornictví vzniká otázka, zda je důležitější sledovat předchozí etapy dolování, nebo raději zaznamenávat děje právě probíhající. Zaniká mnoho dolů a celých důlních odvětví, po kterých zůstává velké množství různorodé dokumentace provozního i výzkumného charakteru. Končící organizace nemají často dostatečný časový prostor ani finanční prostředky k tomu, aby zajistily odborné zpracování historie své činnosti, nebo zachování hmotných dokladů tohoto značně rozvinutého oboru. Proto je třeba podchytit co nejvíce dokumentů a využít profesionálních znalostí odcházejících odborníků.
