Úvod Dějiny hornictví Historie Historie dolování na Měděnci a v jeho širším okolí do roku 1945

Historie dolování na Měděnci a v jeho širším okolí do roku 1945

504
0

Přesný počátek dolování rud železa i ostatních kovů na území chomutovského okresu neznáme. Existují nepřímé doklady (nález strusky z tavící pece u Chotěnic) o dobývání zdejších železných rud již v době římské.

Nepřímé písemné zprávy v různých dobových listinách pocházejí z 11.-12. století, přičemž první písemné důkazy pocházejí ze 14. století – lenní list pánů ze Šumburka uvádí železnorudné hamry v okolí Přísečnice. Jisté je, že prvním nerostem, který zde upoutal lidskou pozornost, byla železná ruda.

Ze 14. století pocházejí také první zprávy o výrobě stříbra a barevných kovů – Karel IV. ve vlastním životopise uvádí, že u Přísečnice byly roku 1339 založeny doly na stříbrnou rudu a r. 1342 zde byla vybudována mincovna.

Žíly stříbronosného galenitu zde byly tehdy nalezeny v prostoru tzv. „Kremsigeru (zvaného též Bremsiger Gebirge) mezi zatopenou obcí Přísečnice a obcí Černý Potok na ložisku magnetitu, které protínaly stříbronosné žíly a žíly stejného typu byly zastiženy i na některých sousedních skarnových ložiskách např. na tzv. Kreuzigeru. Všechny však byly poměrně záhy vyrubány. Ve 14. století a v první polovině 15. století převládalo v této oblasti ještě dolování železných rud nad dolováním stříbra.

Ve druhé polovině 15. století začalo ve zdejší oblasti nabývat na významu dolování stříbrných polymetalických rud. Od r. 1446 byly otvírány doly na vrchu Měděnci; zprvu pak byly středem pozornosti polymetalické žíly protínající skarnové těleso, teprve v 16. století (od r. 1540) došlo ke zpracování kyzu (pyritu n chalkopyritu) na zelenou a modrou skalici.

V průběhu 15. století byla při husitských nájezdech vypálena obec Přísečnice (r. 1424), která pak již nebyla obnovena v původním místě, nýbrž o něco východněji, v místě dnešní přísečnické přehrady, kde byly objeveny stříbrné žíly.

V 16. století byl učiněn poslední významný nález stříbrných rud, a to v okolí Vejprt, které byly v té době jen malým hamrem, okolo kterého se nacházela malá osada horníků a hutníků. V 16. století vzbudily stříbrné doly největší zájem nejen díky neobyčejnému rozkvětu Jáchymova, nýbrž především zásluhou dodávek stříbra pro panovníka, kterému zajišťoval mincovní regál důležitý zdroj příjmů. Přesto však neklesal provoz železorudných dolů a železáren a výroba železa jevila stále vzestupnou tendenci. V r. 1594 byla v Kovářské postavena jedna z prvních vysokých pecí v Čechách.

Přitom při dolování železa jen na několika málo místech vznikala hlubší důlní díla. Většina železné rudy se získávala z mělkých šachtiček nebo byla dobývána kopáním na povrchu. Provoz těchto železnorudných dolů byl velmi levný, přičemž železné rudy byl dostatek. Tento způsob dolování se např. u Horní Halže udržel až do 19. století.

Třicetiletá válka úpadek zdejších stříbrných dolů jen urychlila. Velké potíže způsobily i báňsko-technické obtíže při dolování, zejména stále větší přítoky důlních vod, s rostoucí hloubkou exploatace stříbrných žil.

Koncem 17. století došlo k pokusům o obnovu stříbrných dolů ve Vejprtech, kde byl znovu otevřen důl Milostivá ruka Páně a v Novém Zvolání, kde byl zprovozněn důl Jan na poušti.

Železnorudné doly přitom měly na konci 17. století a počátkem 18. století stále aktivní bilanci. Na železnorudných ložiskách v širokém okolí Černého Potoka, Mezilesí, Kovářské, Horní Halže a dalších obcí, bylo v té době v provozu 45 větších, či menších dolů při průměrné úhrnné roční těžbě 2 200 t železné rudy ročně.

V průběhu 18. století byly na všech lokalitách činěny více či méně významné pokusy o obnovu stříbrných dolů. Povětšinou však nebyly úspěšné, zejména pro vysoké náklady na znovuotevírání starých důlních děl a otvírání nových. Velké problémy byly s vodními přítoky do dolů, i když v průběhu 17. a 18. století byly doly podsednuty dědičnou štolou Dům rakouský.

Dolování se stávalo čím dál tím méně výnosnější a dolování zdejších stříbrných rud přecházelo z rukou soukromých těžařů na stát, který byl schopen částečně nést stále se zvyšující náklady na údržbu dolů. Stát ovšem nepřebíral doly bez výběru. A tak na konci 18. století byla většina stříbrných dolů v oblasti postupně opouštěna. Na konci 18. století stát sice ještě udržoval dědičnou štolu Dům rakouský v přísečnickém rudním revíru, která však již neodvodňovala stříbrné doly, nýbrž prostřednictvím nově vyražené odbočky doly železnorudné u Mezilesí. Zájem státu se v této době soustředil již jen na stříbrné doly v oblasti Vejprt (doly Milostivá ruka Páně a Jan v poušti), které dávaly po ložiskové stránce naději k dlouhodobějšímu provozu. Postupně se tyto doly rozrostly v poměrně rozsáhlý podnik, ovšem koncem 1. poloviny 19. století provozní náklady neustále stoupaly a tak byly i tyto r. 1854 zastaveny a r. 1857 prodány soukromníkovi, který však již provoz neobnovil.

Tímto datem tedy skončilo dolování rud stříbra a barevných kovů ve zdejší oblasti, pomineme-li neúspěšný pokus společnosti Argenta po první světové válce ve 20. a 30. letech.

Dolování železných rud v této oblasti mělo od 17. století zcela odlišný vývoj. Jak již bylo výše zmíněno, na počátku 18. století probíhal poměrně příznivý vývoj zdejšího železnorudného dolování, těžba měla stále stoupající tendenci a snížení nebo zastavení těžby se na jednom dolu vyrovnávalo zvýšením produkce na jiných dolech. Produkce nejvýznamnějších dolů u Mezilesí stoupala od začátku 18. do poloviny 19. století z 1 000 t na 1 500 t ročně.

Další četné doly, i když jednotlivé s menším objemem těžby než doly mezileské, dávaly nejméně 2 000 t rudy ročně. Již během první poloviny 19. století se však začaly projevovat i první nepříznivé okolnosti, především pak nedostatek kvalitního paliva, zejména koksovatelného uhlí a stále stoupající cena dosud používaného dřevěného uhlí, která výrobu zdražila tak, že v šedesátých letech 19. století již byla pasivní.

Posledním železnorudným provozovaným dolem v oblasti byl důl Fischer u Mezilesí, ale i ten byl v r. 1880 již jen udržován v provozu a r. 1913 byl již mimo provoz.

Důl byl znovu obnoven během první světové války, kdy začala firma Mannesmann opět těžit a provoz byl udržován s různou intenzitou až do r. 1927. Poté došlo k jeho uzavření a následné likvidaci.

Další neúspěšné pokusy o otvírku na zdejších železnorudných nalezištích byly prováděny během 2. světové války.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..