Turkaňské pásmo
O počátcích dolování na Turkaňku se neví nic určitého, jisté ale je, že turkaňské doly byly v činnosti již v druhé polovině 14. století. Po husitské revoluci bylo obnoveno dolování ne-li dříve, tedy jistě v 70. letech 15. století. Od té doby se patrně pracovalo na Turkaňku nepřetržitě až do dvacátých let 16. století. Ke konci 15. století se uvažovalo o opuštění dolů, protože se zatopily. Pásmo však nebylo zcela opuštěno, protože v letech 1504 až 1546 se připomínaly některé doly. Voda však dělala stále větší potíže. Roku 1571 se zatopily hlubší partie, ačkoli byly zřízeny tři vodotěžné stroje. V osmdesátých letech 16. století přišel mor, doly se dále zatápěly a na počátku 17. století bylo Turkaňské pásmo v úpadku. Mezníkem je rok 1616, který sice neznamená konec dolování, ale značí počátek trvalého úpadku. Král financoval důlní podnikání na Turkaňku až do roku 1625, kdy všechno dolování byla nucena převzít městská správa. V tomto roce se pracovalo na 23 čelbách.
Komise, která vyšetřovala v roce 1628 poměry v revíru, byla toho názoru, aby se na Turkaňku zastavila práce, neboť podnikání pohlcuje velké náklady. Roku 1630 se pracovalo na 20 čelbách.
Roku 1636 byla do Kutné Hory vyslána komise, která shledala, že náklady na Turkaňk pohlcují skoro všechen výnos. Přesto však Turkaňk byl větším dílem zatopen. Od tohoto roku začíná státní správa projevovat větší zájem o kutnohorské dolování a tím i o Turkaňk. Roku 1661 pracovalo na 6 čelbách 38 havířů, r. 1667 na 20 čelbách 70 havířů. Městská správa se tohoto roku uvolila přispívat ročně 900 zlatými na vodotěžný stroj a na svůj náklad dolovat na dvou turkaňských čelbách.
Přes toto zdánlivé zlepšení zůstalo turkaňské dolování v hlubokém úpadku. Podle posudku báňských odborníků kremnických, kteří navštívili Kutnou Horu roku 1665, se pracovalo na všech turkaňských čelbách zcela neodborně a těžaři se snažili rabovat.
Nešlo jim o skutečné dolování, nýbrž jen o to, aby bylo zachováno zdání, že se v revíru pracuje a město si tak uchovalo svobody patřící hornickému městu.
Roku 1669 byla v Kutné Hoře opět komise, která ve své zprávě uvedla, že na všech turkaňských čelbách kromě jedné se pracuje se ztrátou, neboť těžené rudy neobsahují více jak 390 g/t stříbra. Totéž potvrdila i komise z roku 1672, podle jejichž údajů se těžilo asi 150 q rudy mnohdy jen s 200 g/t rudy.
Koncem 17. století se začíná přenášet zájem těžařů na výše položené doly. Byly otevřeny, příp. obnoveny nové šachty, ale nové čelby poskytovaly brzy zas jen chudší rudy.
Podle zprávy komise z roku 1735 byl dolní Turkaňk vyrubán, směrem na jih však bylo ještě nevyrubané důlní pole, po úklonu ložiska se tak proniklo pouze do hloubky 90 až 130 m. Příčinou trvalého poklesu těžby viděli komisaři v tom, že po řadu let se neprováděly žádné průzkumné práce a rudy obsahovaly pouze 130 – 200 g/t Ag.
Charakteristiku Turkaňských žil podává dolová zpráva z roku 1738. Uvádí se v ní, že pásmo je tvořeno třemi žilami, které na některých místech splývají ve dvě nebo v jednu, ale přitom na takto vzniklých kříženích nedochází k jejich zušlechtění. Rudní výplň sestává převážně z kyzů. Průměrný obsah stříbra v kyzech činil 225 390 g/t Ag. Nevalná jakost kyzů byla známkou toho, že sláva Turkaňku se chýlí ke svému konci. Roku 1739 byla také těžba v hlubších partiích zastavena.
Roku 1749 bylo navrženo úplné zastavení prací na Turkaňku, r. 1750 bylo toto rozhodnutí dále prosazováno. Po těchto posudcích docházelo k dalšímu omezování těžby. V letech 1757 až 1765 se na Turkaňském pásmu nepracovalo a báňská správa udržovala Turkaňk jen tak, aby zcela nezpustl. Roku 1765 došlo k obnovení prací na Turkaňku, v roce 1766 však byly nafárány stařiny a těžba byla krátce na to zastavena. V dalších letech byly podniknuty ještě pokusy k obnovení činnosti. Ve zprávě vizitační komise v roce 1774 bylo konstatováno, že všechny žíly jsou jalové a bylo rozhodnuto Turkaňk opustit. Toto rozhodnutí bylo učiněno k 13. 1. 1775.
