Revoluční rok 1848 dal v Rakousku podnět k rozsáhlým politickým a hospodářským změnám, jež se v hornictví projevily vydáním nového horního zákona z roku 1854. Substituce horních soudů na feudálních panstvích byly zrušeny, byla odstraněna i některá prastará hornická privilegia, např. osvobození od vojenské služby. Nový horní zákon dával stejné šance všem, kdož měli kapitál. Iniciativa přišla z kapitalisticky vyvinutějšího německého prostředí. Již roku 1852 se nejdůležitější jámy na saské straně spojily v těžířstvo, v němž postupně začal hrát hlavní úlohu podnikatel z Cách, Lambert (někdy se psal Lambrecht) Winkens. Ten roku 1855 kupuje od Clary-Aldringenů jejich podíl na Cínovci. „Konečně se Sasům podařilo, po čem toužili, zmocnit se české části. Dali sice nezaměstnaným horníkům práci, velice horlivě dělali práce, ale vzniklo z toho nebezpečí pro víru”, stěžuje si ve farní kronice cínovecký farář, který měl obavy, aby cínovečtí havíři, od r. 1728 katolíci, nenásledovali své chlebodárce ve víře. Po Winkensově smrti r. 1860 koupil německý majetek v Čechách vídeňský bankéř Josef Jacob. Léta Winkensovy a Jacobovy vlády na Cínovci jsou posledními lety, kdy cínovecká těžba po dlouholetém skomírání opět stoupá. Obyvatelstvo Krušných hor v širším okolí Krupky a Cínovce opět mělo slušnou obživu, neboť Clary-Aldrigenové prodali i Krupku Winkensovi. Krupka po Winkensově smrti prošla čtyřmi lety nepořádků, kdy se ve vedení vystřídalo několik naddůlních. Novými majiteli Krupky a nejjižnější části cínoveckého revíru, Jezerního dolu, se stali dva němečtí inženýři Schiller a Lewald. Ti pracovali na Krupce, v Jezerním dole si pouze zajistili důlní práva. Bankovní dům Josefa Jacoba zkrachoval uprostřed gründerského období rakouského kapitalismu již v roce 1865. Tehdy Lobkovicové použili jedné z manýr kapitalistického podnikání. Chtěli se zmocnit celého cínoveckého ložiska, aniž by vystupovali jako přímí zájemci. Starosta města Bíliny Josef Reichel koupil z konkurzní podstaty jacobovského majetku r. 1869 doly na české straně a obratem ruky je prodal knížeti Lobkowiczovi. Zbytek šedesátých let až do krachu na vídeňské burze r. 1873 byl dobou mírného rozkvětu. Těžba se udržovala na dosažené výši, avšak doly, z dřívější doby zanedbané, vyžadovaly četné nákladné otvírkové práce. Proto jak Lobkovicové, tak Schiller a Lewald mohli platit dělníkům jen nižší mzdy, než jakých dosahovalo dělnictvo v nově zakládaných uhelných šachtách na úpatí Krušných hor.
Rok burzovního krachu 1873 znamenal konec existence pro mnohý podnik, založený na území severních Čech v době zakládací horečky v šedesátých letech 19. století. Vedle četných malodolů a továren zanikla i velkoryse založená Krušnohorská železářská společnost v Chomutově. Krizí byl postižen i podnik Schillerův a Lewaldův, na nějž začal mimoto doléhat nový nepřítel – konkurence australského a malajského cínu, těženého za minimálních investic a minimálních mezd.
Pro Lobkovice byly rudné doly na Cínovci pouze součástí poměrně rozsáhlého důlního podnikání, a tak na Cínovci prováděli jen udržovací práce a plně se věnovali těžbě hnědého uhlí. Rozvoj lobkovické uhelné těžby si vynutil novou organizaci jejich důlní správy. V sedmdesátých letech minulého století bylo vytvořeno horní ředitelství, jež pak v nezměněné organizační struktuře trvalo až do roku 1920.
Udržovací práce na cínoveckých dolech se Lobkovicům vyplatily. Po r. 1879, kdy byl objeven význam wolframu pro tvrzení oceli a v Evropě nastala sháňka po tomto kovu, mohlo horní ředitelství přikročit k těžbě wolframitu bez velkých nových investic. Mnoho rudy se v těchto letech získalo překutáváním starých hald a ručním vybíráním velikých kusů wolframitu. V r. 1882 to bylo 3300 kg WO3. Cín se stal vedlejším produktem. Zpeněžován byl i čistý křemen, získaný při přebírání hald a základek v dole. Prodával se do skláren, do keramických továren nebo se dodával jako drť k sypání cest v parcích.
V devadesátých letech se lobkovická výroba pohybovala mezi 30 až 40 t W03 ročně. Údaj horního ředitelství pro léta 1891 až 1908, přičemž se v letech 1895, 1904 a 1905 nepracovalo, činí za 15 let 2439 t rubaniny s obsahem 1,49 % Sn i W.
Odvodňování lobkovické, tj. české části Cínovce se dělo až do r. 1911 přes Hlubokou bynovskou štolu. Třetí, nejhlubší saská odvodňovací štola z šedesátých let 19. století jménem Boží Pomoc nebyla hnána pod českou část Cínovce. Když r. 1911 saská důlní společnost Vereinigte Zwitterfeld Gesellschaft zkrachovala, chtělo lobkovické horní ředitelství využít situace a přestalo platit poplatky za odvodňování. Na to saská strana odpověděla tím, že dala všechny odtoky z lobkovické části Cínovce zazdít. Důlní díla byla postupně zaplavována a činnost lobkovického horního ředitelství se musela omezit na práci na nejhořejších dobývkách a na přebírání odvalů. Těžba v předválečných letech 1910 až 1914 se ustálila na 32 t WO3 ročně, těžba SnO2 byla zanedbatelná, jak ukazuje následující tabulka:
| rok | kusová rubanina W | rubanina W | kasiterit |
| 1910 | 22 305 t | 16,6 t | 0,126 t |
| 1911 | 16 330 t | 13,6 t | 1,235 t |
| 1912 | 16 423 t | 16,2 t | 0,750 t |
| 1913 | 15 247 t | 16,0 t | 0,354 t |
Na poměrně velkém poklesu těžby mezi rokem 1910 a 1911 je vidět důsledek pozvolného stoupání vody po uzavření odtoku. Takový byl stav před počátkem I. světové války.
