Poměrně mělké uloženi hnědouhelných slojí sokolovské pánve (vrchní sloj Antonín byla vesměs uložena pod až několika desítkami metrů nadloží) ovlivnilo již zpočátku způsoby jejich využívání. V polovině našeho století v době okupace při potřebě zvýšit uhelnou těžbu pro válečné hospodářství nastává zřetelný posun k povrchovému dobývání uhlí s použitím mechanizace a méně kvalifikovaných pracovních sil a jsou uzavřeny některé hlubiny např. doly Marie Pomocná a Matyáš ve Svatavě, Antonín (Boghead) v Sokolově a Bedřich Anna v Jehličné.
Po ukončení války a obnovení provozu dolů vyřešilo vedení nově vzniklého národního podniku Falknovské hnědouhelné doly tehdejší zoufalý nedostatek pracovníků v souvislosti s odsunem obyvatelstva německé národnosti soustředěním provozu a uzavřením řady malých hospodářsky již nevýznamných hlubinných dolu ležících na okraji pánve nebo blížících se vyuhlení. Jejich osazenstvo převedlo na ostatní doly. V roce 1946 uzavřelo důl Boží Požehnání v Kynšperku nad Ohři, v roce 1947 doly Caroli v Otovicích, Antonín Eleonora v Sedlci Bedřich v Čisté, Erika II v Týně, Anna v Novém Sedle, Felicián v Cítících. K nim přibyly o rok později Ilsa v Počernech, Gustav v Habartově, poté roku 1949 Arnošt Ludmila v Kynšperku n. O. a roku 1951 po vyuhlení ještě Jindřich v Božičanech a Anna v Otovicích. Zatímco v roce 1946 celkem dvacet pět hlubin vytěžilo 2 479 611 t uhlí tj. 52,7 % revírní těžby, do roku 1951 jejich podíl za vzrůstů povrchové těžby s nasazením tzv. střední mechanizace poklesl na 39,1 % revírní produkce při malém zvýšení celkového objemu těžby (2 505 155 t).
V té době se v hlubinných dolech kromě staveb péče o pracující (šatny a koupelny) takřka neprováděly větší investice. Uhlí dobývali havíři ručně s užitím elektrických vrtaček a střelby především komorováním na zával, odtěžovali ho pomocí nátřasných žlabů buď přímo, nebo přes pásy do důlních vozíku, tažených lanovkami k těžní jámě. Později se např. v dole Michal ve Starém Sedle prováděly zkoušky se stěnováním, pokusy se střelbou v dole Jiří v Lomnici, nebo pokusy se zaváděním nové mechanizace v dole Marie Majerová v Královském Poříčí. Počátkem 50. let se poněkud zlepšilo strojní vybavení hlubin. Přestože po roce 1948 se v hlubinách široce rozvinula pracovní iniciativa horníků, měli nižší produktivitu práce a vyšší náklady na těžbu než povrchové doly. Výrubnost hlubin se pohybovala kolem 45 %, kdežto u lomu dosáhla 90 – 95 %. Náklady na těžbu byly např. v dole Jiří v Lomnici později v roce 1966 vyčísleny na 34,03 Kčs/t uhlí, při dobývání téhož ložiska povrchově by byly dle projektu zhruba o třetinu nižší.
Z těchto ekonomických důvodů nastala v letech 1953 – 1959 druhá etapa uzavírání hlubinných dolu v sokolovské pánvi. V té době již přírůstek těžby dokázaly bohatě zajistit rekonstruované velké lomy. V roce 1953 byla uzavřena hlubina Jednota v Novém Sedle, roku 1954 Dukla Bukovany a Rudolf Habartov, roku 1958 Michal Staré Sedlo, Anežka Lísková, Lidice Citice, Leopold Sadov a roku 1959 ještě 25. únor v Novém Sedle. Největším z nich byl důl Lidice s těžbou přes 400 000 t uhlí ročně, pak následoval důl 25. únor (za kolem 300 000 t), Dukla a Jednota (přes 200 000 t) a Rudolf, Michal a Anežka rubaly přes 100 000 t paliva, Leopold jen kolem 40 000 t ročně. V době svého zániku měl např. důl Michal k 31. 12. 1958 ve stavu 148 osob, z nichž asi 60 % převzal důl Marie Majerová a zbytek ostatní podniky sokolovského revíru (Baňské stavby, Důl Pohraniční stráž, Důl Dukla a Ústřední dílny). Likvidací těchto dolů nevznikly při stále rostoucí potřebě pracovních sil v revíru zřejmě potíže v sociální oblasti, ač se mnozí horníci museli přeškolit na nové profese elektrikářů, řidičů elektrických lokomotiv, osádky rýpadel. Prozíravým uzavřením dolu se uchránily zbylé uhelné zásoby pro budoucí povrchovou těžbu. Některé jámy se v následující době dlouho užívaly pro odvodňování předpolí velkolomů. Do roku 1958 se snížil podíl produkce z hlubin na pouhých 13,3 % při zhruba stále stejné výši (2 019 299 t) v revíru.
