S hloubením jámy Marie I se začalo v roce 1889. Po dokončení dosáhla hloubky 99 m a měla se v ní těžit sloj Antonín. Druhá jáma, Marie II., se začala hloubit na jaře roku 1898 až do hloubky 185 m, do sloje Josef. Ta obsahovala kvalitnější uhlí než sloj Antonín. Těžba se prováděla pilířováním na zával. Protože však docházelo k průvalům teplých vod do důlních děl, zakázal báňský úřad těžbu v josefské sloji, ale v roce 1901 ji opět povolil. V tomto roce se vyhloubila také větrná a vodní jáma číslo V, hluboká 176 m, situovaná přímo v závodě. Dne 9. října 1901 byl při ražení chodeb narušen silný pramen teplé vody s vydatností 12 m3. min-1, který zatopil důlní díla ve sloji Josef tak, že hladina vystoupila až pod sloj Antonín. Po těchto průvalech byla instalována silná turbinová čerpadla, s jejichž pomocí se podařilo důl v roce 1903 odvodnit. Následovalo několik dalších průvalů a teprve v roce 1906 se podařilo důl opět vyčerpat a místo průvalu zazdít. O rok později však komise pro ochranu pramenů těžbu ve sloji Josef zakázala. Dávala do souvislostí pokles vydatnosti pramenů v Karlových Varech s průvaly vod na Marii. Jáma II. se tedy zahradila na úrovni jámy I., na kótě 367 m. V jámě V. nastoupala hladina na kótu 329 m a byla nadále využívána jako vodočetná.
Důl patřil společnosti Britannia, která nadále těžila uhlí již pouze ze sloje Antonín, mocné 24 m. Těžilo se komorováním na zával v lávkách. K dopravě uhlí sloužila důlní dráha s vozíky, v roce 1900 v délce 25 km, 1,3 km důlních lanovek a 6 km koňské dráhy. V západním poli se již tehdy využíval elektrický vrátek na třífázový proud. Důl Marie spojovala s Buštěhradskou dráhou 1 400 m dlouhá vlečka. Vodotěžné zařízení mělo výkon celkem 600 ks, což znamenalo 15 m3. min-1. Větrání dolu zajišťovaly ventilátory na elektrický pohon. Moderně vybavená třídírna rozdružovala uhlí na sítech typu Coxe a kolotavých třídicích. Důlní pole s výměrou 82 DM, 66 JM a 1 přebytek bylo ohraničeno na jihu výchozem sloje Antonín, na západě polem dolu Jiří, na severu lipnickým skokem a na východě polem dolu Jednota a 25.únor. S průměrným počtem 343 dělníků se vytěžilo:
1900 219 451 t
1901 174 5971
1902 168 624 t
Vytěžené uhlí bylo ze dvou třetin kusové, obsahovalo 4% popelovin, 30 – 35% vody a mělo výhřevnost okolo 18,5 Mj. kg-1. Z větší části se exportovalo do zahraničí. V roce 1908 byla na dole zřízena malá elektrárna s roční výrobou 6 – 8 mil. kWh. V roce 1935 došlo ke zvětšení dolového pole na 92DM, 68 JM a 61 přebytků. Po osvobození byl důl v roce 1949 přejmenován na Marii Majerovou, podle své patronky, známé spisovatelky.
Důl měl čtyři těžní stroje. Na jámě Marie I. a II. se jednalo o dva unikátní parní stroje, 7 atm, výrobek Českomoravských strojíren v Praze, dvouválce, s průměrem válců 500 mm a zdvihem 1 400 mm, 50 otáčkami za minutu, výkonem 180 ks, průměrem bubnů 3 600 a šířkou 680 mm a Karlíkovým tachografem. Starší stroj, z roku 1889 je umístěn v bednách v depozitáři muzea v Banské Štiavnici a druhý, z roku 1897 je instalován v Krásně na dole Duřiš, kde je v současné době hornický skanzen. Další dva těžní stroje měly elektrický pohon, na jámě Vilém z roku 1912, s pohonem přímo na těžní věži a na jámě Jindřich z roku 1910.
V roce 1945 měl důl 844 dřevěných a 287 železných vozíků pro dopravu uhlí. Rozdružování probíhalo následovně. Vozík se v otočném výklopníku vysypal a uhlí se třídilo na 4 Seltnerových roštech s výkonem 187,5 tuny uhlí za hodinu.
Rošty měly plochu 1,5 x 3,5 a 1,5 x 4,5 m. Protože původní třídírna, modernizovaná v roce 1922, již nevyhovovala potřebám, rozhodlo vedení o vyražení staré a později nové spojovací chodby na třídírnu bývalého dolu Jiří v Sokolově, která po jeho uzavření v roce 1967 nebyla již využívána. Využilo se tedy podzemních zásobníků i skipové jámy. V roce 1958 se stále těžilo komorováním v lávkách a zásoby dolu se odhadovaly zhruba do roku 1980. Negativně ovlivňovala těžbu stávající trať ČSD se svým ochranným pilířem, který blokoval zásoby a proto se řešila různá provizoria. Čekalo se na přeložku této trati, v opačném případě by byly bývaly zmařeny náklady na rekonstrukci dolu, ve výši 42 mil. korun. Ochranný pilíř trati vázal 46,904 mil tun zásob. Uhlí z nátřasných žlabů se dopravovalo již pasovými dopravníky šíře 650 a 800 mm. K větrání sloužily kromě už jmenovaných, ještě tři výdušné jámy č. VL,VIII, a IX. a větrné vrty. Po vytěžení zásob z pilíře CSD byl důl v roce 1991 uzavřen.
Důl měl vlastní pilu vybavenou rámovou pilou typu Lein, s průměrným hodinovým výhonem 15 m3 dřeva.
