V revíru 102 na Dole Čs. armády byly v roce 1952 uzavřeny stařiny, v nichž došlo k záparu. Porubní fronta se však přibližovala k požářišti, a tak bylo nutné zápar buď likvidovat, nebo zde ponechat ochranný uhelný pilíř. Ten by znamenal jednak ztrátu asi 40 tisíc tun uhlí, jednak byl perspektivním objektem postupujícího samovznícení.
V období hledání nových metod likvidace důlních požárů bylo rozhodnuto zkusit nepřímý zásah inertizací stařin napouštěním oxidu uhličitého.
Podél stařin byla pod nadložím ve vzdálenosti asi 10 m vyražena chodba a z ní byly do stařin proraženy spojky – zaplavovací chodby – uzavřené peřením. Těmi bylo do stařin zavedeno potrubí o průměru 100 mm, vyvedené na povrch, kde byly napojeny baterie tlakových láhví s oxidem uhličitým.
Při aktivním zásahu bylo nárazově během dvou hodin vypuštěno 1000 m3 C02. Na tehdejší dobu to byl úctyhodný výkon. Teprve později se podařilo prokázat, že lze z povrchu transponovat i kapalný oxid uhličitý potrubím DN 100 v objemu až 150 m3/min. avšak tehdy byly používány láhve o obsahu 25 kg plynu stlačeného na 6,0 až 6,5 MPa (z 1 láhve tedy asi 14 m3 tedy celkem asi 75 láhví). To nebylo při riziku namrzání armatur jednoduchou záležitostí.
Vypuštěný inert radikálně ovlivnil složení ovzduší v požářišti, kde obsah kyslíku ihned poklesl z 18 % na 5 %, obsah oxidu uhličitého vzrostl z 1 % sedminásobně a obsah oxidu uhelnatého poklesl z 0,04 % na 0,006 %.
Pokus ovšem také prokázal všechny nevýhody tohoto plynu. Během týdne počal obsah C02 klesat, tak jak postupovalo jeho pohlcování vodou a uhelnou substancí (bylo ověřováno, že nedocházelo k jeho vyplavování přes hráze). Nakonec bylo složení ovzduší v požářišti během 14 dnů po inertizaci na původní hodnotě.
A tak nakonec se uplatnila stará metoda a přes zaplavovací chodby byl celý obvod kontaktu se stařinami zaplaven popelem, který spolu s ponechaným izolačním pilířem o tloušťce asi 6 m oddělil požářiště tak, že uhlí mohlo být vykopáno beze zbytku.
O ROK POZDĚJI
Počátkem října 1953 vypukl opět v úseku 102 požár ze samovznícení na křižovatce sběrné žlabové chodby a úpadnice.
Mocnost sloje byla v těchto místech asi 8m a ponechávaný uhelný strop byl značně narušen.
Do revíru 102 a tedy i k místu požáru vedly dvě vtažné chodby (lanovka č. 5 a lanovka č. 8) se společným průřezem 16 m2, zatímco výduch byl veden podél stařin jedinou chodbou s průřezem pouhého 1 m2. Výduch byl navíc veden v kritické oblasti úpadně a s vtažnou lanovkou č. 8 byl zkratován spojkou se špatně těsnícími dveřmi.
Během zdolávání požáru klasickou kladenskou ohňařskou metodou ražením chodbice nad ohnisko došlo k zintezivnění požáru a celý křižák shořel a celý profil chodby se zavalil asi 50 kubíky hořícího uhlí.
Výdušná cesta nepostačovala pro odvádění spalin a ty začaly pronikat spojkou do vtažných větrů. Další zásahy k likvidaci požáru byly bez použití dýchacích přístrojů nemožné. Postavení izolačního peření omezilo recirkulaci zplodin a k požářišti byl snazší přístup po čerstvých větrech.
VÝBUCH
Po asi deseti hodinách po postavení peření došlo k explozi. Bednění bylo rozmetáno a recirkulace zplodin se obnovila. Záchranáři pracující při likvidaci požáru si nasadili dýchací přístroje a bezpečně unikli do vtažných větrů. Potom byla zavěšena požární (větrní) plachta.
Na explozi požárních plynů se podílel zejména sekundární metan a také vodík, který zřejmě vznikal na styku žhavé zásoby s vodou přitékající v poměrně značném množství ze stařin.
Po první explozi následovalo ještě dalších šest výbuchů v přibližně půlhodinových intervalech. Účinek vzdušné rázové vlny se projevoval prudkým nadzvednutím požární plachty a odfouknutím hustého kouře do vtažných větrů. Původní směr větrání však zůstal nenarušen a kouře byly opět nasáty do ohniska.
Před jednou z explozí se podařilo odebrat vzorek výdušných větrů. Rozbor prokázal 2,5 % metanu a 8 % vodíku. Vzorek odebraný po explozi nevykazoval žádný z těchto plynů.
Prakticky dvě třetiny dolu byly vyřazeny z provozu.
UZAVŘENÍ A ASANACE
Nakonec byl celý úsek uzavírán v širším okruhu hrázemi, přičemž ve dvou byly zabudovány lutny o průměru 500 mm. Vtažná a výdušná hráz pak byly uzavírány současně. To byly v taktice kladenských záchranářů novinky.
Pracovní podmínky nebyly jednoduché. Viditelnost za hrází 1 byla jen na asi 30 cm. Povrch výstroje a výztuže byl pokryt silnou vrstvou mazlavého dehtu. V prostředí bylo na pracovišti vesměs okolo 1 % metanu, 0,6 % vodíku a 4 % kyslíku.
Pro zajištění bezpečné orientace záchranářů, jejichž prvořadým úkolem bylo vybudovat hráze a položit záplavové potrubí DN 100, byly v pětimetrových vzdálenostech zavěšeny žárovky se žlutým sklem, které se neosvědčily. (Naštěstí, neboť se jednalo o osvětlení bez krytí, což bylo na Kladensku běžné.) Potom byly položeny chodníky z nabílených dřevěných panelů 1 x 1,5 m s orientačními a příčnými laťkami, které současně bránily uklouznutí. Na pracovištích se nepředpokládalo nebezpečí exploze, a tak bylo z pracovišť na základnu zajištěno spojení trvale instalovanými běžnými polními telefony.
Na základně byl připraven lékař a také 3 mechanici zajišťovali přípravu a údržbu dýchacích přístrojů.
Uzavírání trvalo 2 dny a proběhlo bez úrazu.
Následné rozbory vzorků ovzduší z požářiště prokazovaly, že požár pomalu uhasíná.
Před hrází Z1 proto byla postavena vyrovnávací průniková komora a další zásahy byly vedeny k zbudování nových hrází Z4 a Z5 v blízkosti ohniska. Po zmenšení okruhu byla narušená díla asanována.
Nakonec pronikli záchranáři i přes Z4 až k původnímu ohnisku, kde záplavovou vodou požářiště vychlazovali a nakonec přezmáhali.
