Dne 3. dubna 1963 došlo v ranní směně v 8.45 hodin na Dole ČSA v Karviné k výbuchu směsi metanu se vzduchem za uzavírací cihlovou hrází na úrovni 8. patra ve vyražené 300 metrů dlouhé chodbě v 25. sloji, která neměla žádné spojení s činnými důlními díly. Hráz o síle 45 cm byla postavena 6 m od kříže s překopem. V tomto prostoru byla postavena rovnačka TH výztuže, u níž v kritické době pracovali 3 starší horníci. Při výbuchu byla hráz rozmetána směrem k 1. severnímu překopu. Jeden horník podlehl mechanickému zranění na místě. Další horník utrpěl vedle mechanických zranění při dalším výbuchu popáleniny, kterým po pěti dnech v nemocnici podlehl. Další horník, který byl v době výbuchu na kříži, byl jen lehce zraněn a utekl z místa nehody pro pomoc k šibíku č. 7, kde byl zasažen spolu s dvěma techniky tlakovou vlnou dalšího výbuchu.
Prošetřováním okolností a příčin tragické nehody byly postupně vyloučeny možnosti vznícení metanové směsi v uzavřené chodbě od skryté zápary uhlí v chodbě, od elektrického zařízení, které zde nebylo, od statické elektřiny, od elektrických přílbových svítidel (všechna byla po výbuchu v nezávadném a neporušeném stavu), od trhací práce a také byla vyloučena úmyslná iniciace.
Teprve další výzkumy i případy vznícení metanových vrstev a přenesení hoření po nich na větší vzdálenosti, k nimž došlo v dalších letech, potvrdily nejpravděpodobnější příčinu vznícení a výbuch metanovzdušné směsi v uzavřeném prostoru chodby.
V kritické době byl zasypáván šibík o výšce 40 m z úrovně 23. sloje, protože vlivem předporubních tlaků byl devastován a jeho funkce k větrání a k těžbě byla zrušena. V šibíku zůstaly nosníky a spirálové skluzy. Přes potrubí spirálových skluzů byl zajišťován omezený průchodní větrní proud i při zasypávání šibíku. Zásypový materiál byl získáván z přibírek hornin zatlačených chodeb v porubu a do šibíku byl sypán pomocí hřeblového dopravníku.
V blízkosti úpatí šibíku byla z překopu vyražena spojovací chodba do projektované strojovny, z níž byl do šibíku vyražen šikmo lanový kanál. Tyto přístupy byly zazděny cihlovou hrází o síle 30 cm. Později byla tato strojovna využita jako trafostanice, která měla spojení s chodbou, v níž došlo k výbuchu.
Po zhotovení povalu v šibíku a následném sypání zásypového materiálu mohly vzniknout podmínky pro vytvoření výbušné směsi metanu nad zásypovým materiálem a vytvoření metanového jazyka podél stěny šibíku přes tlakem porušenou uzavírací hráz lanového kanálu z uzavřené chodby. Zde byla ještě postavena jedna hráz za spojovací chodbou do strojovny. Za ní byla vysoká koncentrace CH4 (poslední rozbor vzorku vzdušin odebraný půl roku před výbuchem vykázal 47,5 % CH4, 1,3 % C02 a 9,1 % 02). Postavením odporu v šibíku vznikl vyšší depresní spád na hráze uzavírající chodbu a přes horským tlakem narušené a netěsněné hráze se dostal CH4 ve formě metanové vrstvy o koncentraci CH4 vyšší než horní hranice výbušnosti ke stěně šibíku.
Zásypový materiál obsahoval větší kusy pískovce s vyšším obsahem (přes 30 %) křemene. Pádem takovéhoto materiálu na rezavé nosníky a spirálové skluzy vzniká tzv. frikční jiskra, která je schopna zapálit metan v metanové vrstvě. Po této vrstvě se plamen přenesl až do prostoru patrové chodby, kde vznítil výbušnou směs u uzavírací hráze. Za ní již pronikáním vzduchu přes netěsnou hráz byla směs v hranicích výbušnosti (5 až 15 % CH4 ve směsi se vzduchem).
Vznícení metanové vrstvy potvrdil i pracovník na zhlaví šibíku, který uviděl v šibíku při sypání materiálu záblesk plamene.
Zkoušky na německém pokusném dole Tremonia v Dortmundu prokázaly, že rychlost plamene v metanové vrstvě se šíří rychlostí 2 až 3 m za sekundu. V daném tragickém případě existovala časová shoda mezi zjištěním záblesku v šibíku a následným výbuchem, který odpovídá vzdálenosti, na jakou se musel plamen šířit ze šibíku až do patrové chodby.
