O historii dobývání železnorudného ložiska Hraničná se zachovalo málo zpráv. Počátky dobývání spadají asi do 2. poloviny 19. století. Údobí rozkvětu železářství střídá úpadek a hluboká krize. V roce 1884 je zastavena železárna v Ondřejovicích (mezi Mikulovicemi a Zlatými Horami) a Fe-ruda se vozí koňskými potahy až do Krakowa. Kolem roku 1904 dochází k zastavení těžby na ložisku.
V roce 1951 byl zahájen předběžný i podrobný geologický průzkum na ložisku, který prováděl Českomoravský rudný průzkum Rýmařov. Doprůzkum v letech 1961 až 1965 již prováděl těžební závod. Bilanční zásoby vykazovaly 26 – 29 % Fe. Na lokalitě byl stanoven DP pod zn. MHD – DP 69 ze dne 6. 3. 1961 o výměře 29,5425 ha.
Za období let 1960 až 1967 bylo na ložisku Hraničná vytěženo celkem 173 kt železné rudy. Úpravna vyráběla magnetitové zatěžkávadlo pro uhelná prádla o obsahu cca 50 % magnetických podílů, a to pomocí suché magnetické separace. Vsázkou byla vlastní těžená ruda (ročně cca 30 kt) a dovážená cizí ruda z Vlastějovic, Měděnce a Krivoj Rogu (ročně cca 45 kt). Hlušinové odpady po úpravě (cca 40 kt ročně) byly tříděním zpracovávány na teracové drtě, izolační drtě a silniční drtě.
Výroba magnetitového zatěžkávadla byla ukončena ke dni 1. 4. 1968, přičemž ložisko bylo vytěženo z cca 60 %. Byl vypracován plán likvidace a zajištění důlních děl a po jeho realizaci v roce 1972 byl dobývací prostor rozhodnutím Ministerstva hutnictví a strojírenství ČSSR pod č. j. 514/83/MŠ ze dne 23. 3. 1973 zrušen.
V likvidačním výpočtu zásob Fe-ložiska Hraničná se stavem k 1. 1. 1967 uvádí 55 kt zásob bilančních rud a 151 kt zásob nebilančních. Těžba byla ukončena v roce 1968.
Otvírka a zpřístupnění ložiska
Základní štolový horizont měl směrnou délku 790 m, celková metráž základních důlních děl (směrné chodby, překopy, blokové komíny, štolový překop, úpadnice) byla 3 525 m. Ložisko bylo rozfárána úvodní štolou, slepou jámou na horizont -50 m, z tohoto horizontu provedena další otvírka úpadnicí a slednými chodbami po 25 m na horizonty -75 m, -100 m a -125 m.
Mocnost ložiska činila 0,2 – 2,0 m, úklon byl 45°. Dobývací metodou byla dovrchní zátinka, skládka a otevřená komora. Vzhledem k úložným poměrům ložiska (malá mocnost, pevné nadloží) se nepříznivé vlivy na povrch nepředpokládají.
Hlavní důlní díra (úvodní štola č. 1201 a komín K-5) a ostatní díla ústící na povrch /K-1 a K-16/ byla zlikvidována. Ústí štoly byla uzavřeno železobetonovou zdí s ponecháním otvoru pro odtok důlních vod, komíny zasypány.
