1846 – Antonín Rahn zakoupil od sedláka Nekudy půllán č. 17. Část těchto polí vyměnil za pozemek na trati ,,V Dílech“ ve Zbýšově a zarazil těžní jámu Antonín. Byla to první svislá jáma v revíru. V konečné podobě měla celkovou hloubku 901 m a profil soudkový. Od ohlubně do hloubky 200 m byla výztuž cihelná a od hloubky 200 m po 7. patro (901 m) potom dusaným betonem. Lezní oddělení bylo situované vzhledem ke klecím bočně a jámou byly vedeny potrubní tahy a elektrické a sdělovací kabely. Těžní věž byla zděná, spojená s kotelnou a strojovnou, ve které byl instalován parní těžní stroj bubnový, vyrobený firmou Breifeld-Daněk. Průměr bubnů byl 4 000 mm, šířka 1 000 mm, průměr válců 550 mm, zdvih 1 000 mm, rozvod šoupátkový, rychlost jízdy 11 m.s-1. Klece byly dvouetážové pro jeden vůz na etáži.
1856 – vybudována koksovna s deseti pecemi typu Haldi. Postupně byla tato koksovna dostavována a modernizována včetně výroby vedlejších produktů.
1901 – elektrifikace koksovny z elektrocentrály sousedního dolu Jindřich I.
1914 – ukončení provozu a postupná likvidace koksovny.
1935 – fúze akciové společnosti ,,Kamenouhelný důl Láska Boží, a. s., Zbýšov u Brna“ s Rosickou báňskou společností, a. s., Zastávka u Brna. Nová společnost dostala název Rosická báňská společnost Láska Boží, Zastávka u Brna. Centralizace těžby uhlí v revíru pod jednu těžařskou společnost byla tímto aktem dokončena.
1936-1937 – rozsáhlá rekonstrukce celého dolu, kterou provedli tři strojírenské podniky: Českomoravská-Kolben-Daněk, továrna v Praze VII – Libni, Škodovy závody Plzeň a Vítkovické železárny, Ostrava. Všechny původní objekty jako zděná těžní věž, strojovna a kotelna s komínem byly zbourány. Těžní jáma soudkovitého profilu byla rekonstruována a prohloubena na 5. patro (770 m). V nové strojovně bylo instalováno jedno těžní zařízení s těžním strojem ČKD 1K 6000. Průměr třecího kotouče byl 6 000 mm, šířka 190 mm. Výkon stejnosměrného elektrického motoru byl 650 kW/6 000 V. Pro přeměnu elektrického proudu ze střídavého na stejnosměrný sloužilo jedno soustrojí Ward-Leonard. Klece byly tříetážové po jednom vozu na etáži. Těžní věž byla ocelová, vzpěrová, trojkloubové konstrukce o celkové výšce 40 m. Na povrchu byla dále vybudována nová jámová budova s automatickým oběhem vozů a visutou lanovou dráhou na třídírnu u dolu Jindřich I, rozvodna, kompresorovna, provozní budovy šaten, koupelen a raportních kanceláří. Z původní zástavby zůstaly stát pouze budovy kanceláří, garáží a závodních bytů, později upravovaných a funkčně měněných, ale stojících dodnes.
1938 – zahájena těžba uhlí na nově rekonstruovaném dole Antonín. Důl Jindřich I převzal funkci pomocného závodu, pro dopravu materiálu a kamene.
1939-1945 – prohlubování jámy na 7. patro (901 m), ražba šachetního překopu 7. patra (901 m), hloubení slepé jámy č. 100 (č. 1) a další otvírkové práce.
1945 – 28. 5. znovuzahájení těžby po likvidaci nejvážnějších válečných škod
1947 – dokončeno hloubení slepé jámy 104 (č. 2). Jáma měla kruhový průřez o průměru 3,3 m a v konečné podobě spojovala 7. patro (901 m) až 9. patro (1 045 m) dolu Antonín v celkové délce 142 m. Vyztužena byla po celé délce cihelným zdivem a vybavena byla jedním těžním zařízením s jednoetážovými klecemi pro jeden vůz na etáži, lezním oddělením situovaným vzhledem ke klecím čelně, kabelovým vedením a potrubními tahy.
1948 – ve strojovně slepé jámy 104 (č. 2) na 7. patře (901 m) byl instalován upravený elektrický těžní vrátek bubnový 2 H 900. Vrátek byl poháněn elektrickým motorem o výkonu 30 kW/500 V. Povolená rychlost jízdy mužstva a materiálu byla 1,6 m.s-1.
1953 – dokončeno hloubení slepé jámy č. 100 (č. 1). Jáma měla kruhový průřez o průměru 4,7 m a v konečné podobě spojovala 7. patro (901 m) až 10. patro (1 128 m) dolu Antonín v celkové délce
228 m. Vyztužena byla betonovými tvárnicemi a vybavena jedním těžním zařízením s dvouetážovými klecemi pro dva vozy na etáži, lezním oddělením situovaným vzhledem k profilu jámy bočně, potrubními tahy a kabelovým vedením.
1955 – ve strojovně slepé jámy č. 100 (č. 1) na 7. patře (900 m) byl instalován elektrický těžní stroj bubnový ČKD 2B 3213. Těžní stroj byl poháněn dvěma elektrickými motory o výkonu 340 kW/6 000 V. Povolená rychlost pro jízdu mužstva 4 m.s-1 a pro těžbu 6 m.s-1.
1956 – v místě zlikvidovaného pracovního tábora byla dokončena nová správní budova, kam se přesunulo část vedení podniku Rosické uhelné doly, n. p., které do té doby sídlilo v budově starého ředitelství v Zastávce u Brna. V nové správní budově byl uveden do provozu dispečink DZ 54. Součástí bylo i nové zdravotní středisko. Ve staré budově v Zastávce u Brna nadále zůstaly podnikové účtárny, archiv a některé další odbory.
1960 – hloubení slepé jámy č. 103 v jižním poli. Jáma měla kruhový průřez o průměru 4 m a v konečné podobě spojovala 9. patro (1 049 m) až 11. patro (1 228 m) dolu Antonín v celkové délce 180 m. Vyztužena byla betonovými tvárnicemi v úseku od 9. patra (1 048 m) po 10. patro (1 127 m) a litým betonem v úseku od 10. patra (1 127 m) po 11. patro (1 228 m). Vybavena byla jedním těžním zařízením s jednoetážovými klecemi pro jeden vůz na etáži, lezním oddělením situovaným vzhledem ke klecím čelně, potrubními tahy a kabelovým vedením. Ve strojovně na 9. patře (1 048 m) byl instalován elektrický těžní stroj bubnový ČKD 2B 2009. Těžní stroj byl poháněn jedním motorem o výkonu 110 kW/500 V. Povolená rychlost pro jízdu mužstva a pro těžbu byla 4,5 m.s-1.
1968 – ukončení provozu a likvidace slepé jámy č. 104 (č. 2)
1969 – byla zastavena těžba uhlí jámou Antonín na povrch a těžba byla přesunuta na sousední nový Důl Jindřich II. Jáma Antonín se stala pomocnou jamou pro dopravu materiálu a mužstva. Lanová dráha na třídírnu dolu Jindřich II byla zlikvidována.
1970 – ukončení provozu a likvidace slepé jámy č. 100 (č. 1).
1974 – z jámy Antonín byl zahájen geologický průzkum zbytkových zásob ve stařinách I. sloje pro možnou budoucí těžbu, v rozsahu od povrchu po 2. patro (180 m) mezi Barborskou poruchou v jižním poli a dolem Ferdinand v poli severním.
1983 – 1. 1. byla zahájena těžba uhlí jamou Antonín z 2. patra (180 m). Uhlí bylo z vozů vyklápěno do zásobníku umístěného v prostoru bývalé nakládací stanice lanové dráhy Antonín – třídírna Jindřich a ze zásobníku byla vypouštěna do nákladních aut a převážena na třídírnu dolu Jindřich II.
1985 – byl dokončen geologický průzkum zbytkových zásob ve stařinách I. sloje v úrovni od povrchu po
2. patro (180 m). Uvažovalo se s pokračováním průzkumu až na úroveň 4. patra, což by prodloužilo životnost revíru a zároveň i zvýšilo využití ložiska.
1991 – po ukončení těžby na dole Jindřich II bylo rozhodnuto, v průběhu likvidace revíru pokračovat v těžbě z 2. patra (180 m) co možná nejdéle, pro účely zásobování podnikových kotelen.
1992 – 18. 2. po záparu ve stařinách, který se nepodařilo likvidovat přímým zásahem, muselo být 2. patro (180 m) definitivně uzavřeno. Byl vytěžen poslední vůz uhlí z 2. patra (180 m) dolu Antonín a zároveň i poslední vůz uhlí z Rosicko-oslavanského uhelného revíru.
1992 – 19. 8. byl po likvidaci lezního oddělení a vybudování železobetonového celíku v úrovni 2. patra
(180 m) zahájen zásyp jámy Antonín hlušinou z odvalu.
1992 – 25. 8. byl dokončen zásyp jámy Antonín . Celkem bylo do jámy navezeno 1 998 m3 hlušiny.
1992 – 7. 9. byla jáma Antonín uzavřena železobetonovou krycí deskou. Těžní věž, jámová budova a strojovna byly zlikvidovány.
Autor: Petr Kubinský
