V hlubinném dolu Františka se v letech 1875 až 1941 vytěžilo zhruba 5,3 milionu tun uhlí. Dnes jsou jeho důlní pole přesypána vnitřní výsypkou Dolu Bílina.
Tento hlubinný důl s dlouhou a pestrou historií býval na půl cesty mezi Ledvicemi a Lipticemi. Bylo to asi 800 metrů západně od městečka Ledvice. Důl měl název Františka, německy Franzisci. V záznamech se ale vyskytuje i v podobě mužského rodu Franciscus či Franziskus. Dá se předpokládat, že bylo použito jméno z okruhu rodiny hraběte Valdštejna, totéž platí i pro názvy dolů Antonie, Johan a Kristina.
Důlní provoz patřil Valdštejnům
Na místě dolu byla již kolem roku 1857 udělena dvojitá důlní míra na malý důlní provoz, který patřil duchcovským Valdštejnům. Ti zde provozovali celkem čtyři doly. V roce 1871 koupila důlní společnost Duchcovsko podmokelská dráha se sídlem v Teplicích celý důlní majetek Valdštejnů, který zahrnoval dosluhující doly Johana, Kristinu a Antonii – mezi Ledvicemi a Duchcovem a to včetně dolu Franzisci. Dolové pole bylo ohraničeno šesti dolovými mírami označenými Franzisci I až VI.
Důlní společnost Duchcovsko podmokelská dráha důl modernizovala a těžbu uhlí započala kolem roku 1875, kdy se také stal jejím hlavním důlním provozem. Rok na to byl důl připojen železniční vlečkou.
Duchcovsko podmokelská dráha prodala v roce 1916 celou tuto duchcovskou část majetku s dolem Františka Mostecké uhelné společnosti. Nová společnost důl zmodernizovala a začala zavážet propadliny a nerovnosti terénu, vzniklé starým dolováním, uhelným mourem a rubat zbytkové pilíře zmíněných tří již zrušených dolů.
Uhlí se těžilo povrchově i hlubinně
Za první světové války se dobývání uhlí provádělo povrchově i hlubinně. Povrchově byla dobývána uhelná sloj o mocnosti 3,5 až 20 metrů a hlubinně o mocnosti 18 metrů. Hlubinná těžba představovala kolem 70 procent a povrchová těžba 30 procent. Od roku 1930 byla těžba uhlí provozována již jen hlubinným způsobem.
Dolové pole bylo rozčleněno na revíry A, B, C, D, E, F a H, a po připojení k Mostecké uhelné společnosti byly zprovozněny ještě revíry Severní, Jihovýchodní a Jižní. Těžní jáma měla ohlubeň na 209,5 metru nadmořské výšky, hloubku 81 metrů a rozražená tři těžební patra: svrchní, střední a spodní.
Nad jámou nebyla klasická těžní věž, vše bylo zkonstruováno ve zděné budově těžní jámy, která byla dlouhé roky označena číslem šest, jako pořadí šestého dolu společnosti Duchcovsko podmokelské dráhy. Dobývalo se komorováním na zával se spouštěním stropů pomocí záseků a střelné práce. Doprava pod zemí byla obstarávána převážně koňmi. Stav osazenstva dolu činil kolem 200 horníků a roční průměrný výkon kolem 80 až 100 tisíc tun uhlí. Na dole pracovalo velké množství českých horníků a také nálada mužstva byla často revoluční, proto se zde hojně stávkovalo.
Dolové pole bylo v oblasti výskytu nebezpečných kuřavek, tedy jemnozrnných písků obohacených vodou a plynem. V únoru 1897 došlo k velkému průvalu kuřavky ve čtyřech porubních komorách, který vymáčkl hrázové dveře. V severozápadním okraji dolového pole byly na povrchu ještě dlouhou dobu patrné rozsáhlé propady. K podobnému průvalu kuřavky došlo také 13. října roku 1899 a následně 12. listopadu 1899, kdy na povrchu vznikla také velká propadlina. Naštěstí při těchto průvalech vodní kuřavky nebyly ztráty na lidských životech. Jiné neštěstí se událo na jaře 4. února roku 1909, kdy při prudkém tání sněhu nastaly rozsáhlé záplavy a do Františky pronikla voda také a utopili se dva důlní koně.
Rabování zásob surovin pro válečné účely
Neklidný podzim roku 1938 přinesl radikální změnu v severočeském hornictví. Postupně vznikal jeden uhelný revír pod hlavičkou firmy SUBAG (Sudentenländische Bergbau A.G.). Firma patřila Hermannu Göringovi, nastalo období velkého rabování přírodních zásob surovin pro válečné účely. Těžby ve válečných letech 1939 až 1941 dosahovaly ročně 150 až skoro 200 tisíc tun. V říjnu 1941 byla těžba dolu Františka zastavena a podzemní štolou byl spojen s dolem Konrad Henlein v Břešťanech. Povrchové zařízení dolu bylo zlikvidováno před postupem lomu Jirásek kolem roku 1969.
