Úvod Doly a revíry UD Příbram Lesk a bída Uranových dolů Příbram

Lesk a bída Uranových dolů Příbram

659
0

Ve svém diskusním příspěvku bych se chtěl vyjádřit k polemice o uranovém průmyslu, zejména šachtách na Příbramsku. Jde mi též o stanovisko kontraverzní, mezi kolegy Jiřím Majerem a Vlastimilem Staňkem v názorech na tyto otázky …

I když nebývá zvykem na naší půdě glosovat politická stanoviska, v případě hovoru o Uranovém průmyslu Příbram se mu nevyhneme. Je faktem, že nás v minulém období bývalý SSSR krutě vykořisťoval. A to platí zvláště o tak strategické surovině, jakou je uran. Jako zvolený předseda ROH Koncernového podniku UD Příbram po listopadu 1989 jsem přímo s hrůzou zjistil, že roční dotace do uranového průmyslu obnášela 11-13 miliard korun. Ve své době to byla částka obrovská, a tudíž se z ní dalo ledacos pořídit. V žádném případě nemůžeme přijmout vágní prohlášení o výhodných dohodách se SSSR, které se tak na svém počátku mohly snad i jevit. Faktem je, že veškerá produkce uranového koncernu putovala na východ. A dokonce i pokusy v letech 1968-1969 o vlastní zpracování uranové rudy do podoby uranových palivových článků apod., byly neúprosně zaraženy a nositelé těchto tendencí za to byli politicky pronásledováni.

Bohužel, kryje uranový průmysl pořád rouška tajemství s nepřístupností archivních dokumentů. Ale fakta rozhodně jsou a budou hrozivá. Lze zde parafrázovat Raskolnikova, když napsal otevřený dopis Stalinovi s úvodním mottem: “Já o tobě řeknu pravdu, která je horší než jakákoliv lež!” Ano, pravda o uranových dolech je skutečně horší než jakákoliv lež, pane Staňku. A chlubit se promrhanými prostředky na výstavbu sídlišť, na dopravu atd. je velmi laciné.

Autor p. Staněk se odvolává na jakési prohlášení o výhodnosti smlouvy uzavřené se SSSR o uranovém dolování.

Dovolím si citovat autora povolaného – Hans hrabě Huyn, který ve své knize připomíná: “Mimoto nelze smlouvám se Sověty příliš důvěřovat. Tvrzení o tom, že Moskva dodržuje uzavřené smlouvy, je legendou”. Už Konrád Adenauer píše ve svých pamětech: “V letech 1925 až 1960 uzavřel Sovětský svaz 58 smluv s jinými státy, z nichž plných 45 porušil, nesplnil nebo jednostranně vypověděl. Stejně tak Moskva nevyrovnala v mnoha případech částky, které dlužila svým spojencům z druhé světové války. Rovněž tak bývá jejím zvykem cenovým dumpingem a vyděračskými manipulacemi dosáhnout výhod v zahraničním obchodu prováděným centrálně státními organizacemi zahraničního obchodu.”

Zde ještě pro úplnost připomínám návod Lenina, který napsal v dopise ministru zahraničních věcí Cicerinovi: “Hluchoněmí kapitalističtí křečci a jejich vlády nám otevřou úvěry, které naplní pokladny komunistických organizací a zvýší a zlepší dodávky zboží pro naši vojenskou výrobu, kterou potřebujeme k útoku, jenž jednou podnikneme na naše dnešní dodavatele.” Myslím si, že pro ilustraci by to stačilo.

Diskuse o “drancování” surovin uranových dolů je evidentní. Za drancování v důlní činnosti lze považovat jakékoliv bezohledné těžení rud a následně nepřinášející patřičný efekt. V regionu zejména příbramském šlo o skutečné vydrancování uranové suroviny, celoplošnou těžební činností na straně jedné a na straně druhé pronikáním do velkých hloubek v jakési naději najít kořen, jádro žilného větvení. Konečně bezohlednost a drancování se projevily také v tom, že v průběhu těžby se opomíjely další suroviny, rudy stříbrnoolovnaté (leštěnec), které v honbě za uranem byly ponechány v závalech a v budoucnu těžko obnovitelných těžebních prostorech. Lze říci bez jakékoliv nadsázky, že jáchymovský a příbramský důlní region byl vydrancován. Konečně měřítkem těžební činnosti je její přínos pro zemi, hospodářství. V tomto případě je však víc jak nulový, protože ani to málo, co nám bývalý SSSR dluží, není schopen v dohlednosti splatit. Obrázek drancování rudných zásob sám autor Vlastimil Staněk popisuje v jedné své stati, kde říká: “Založení šesti těžních jam během necelých tří let v průměrné vzdálenosti asi 700 metrů od sebe (přičemž vzdálenost mezi jámou č. 1 a č.2, č.2 a č.4, č.5 a č.6 přesahovaly jen málo přes 500 metrů), nebylo z hornického ani ekonomického hlediska rozumné.” Autor dále pokračuje: “Ubývá však i těch, kteří začátky této významné epochy našeho hornictví začaly vytvářet, kteří v podzemí vytvořili obrovský labyrint důlních děl, kteří dobývali a těžili tolik požadovanou uranovou rudu.”

A to vše se odehrálo za pár desítek let, ani ne půl století. Konečně, když hovoříme o drancování, pak bychom neměli opomenout pro nás nepřijatelný hydrochemický způsob těžby v severních Čechách. Protože drancování, zejména v moderní době, je spojeno s ekologií, a ta, co se týká uranového průmyslu, dostala vždycky pěkně zabrat.

Ing. Juraj Stenczel, CSc., líčí tyto poměry následovně: “Dobývací práce na hydrotermálním uranovém ložisku Příbram se datují od roku 1950. Ložisko bylo intenzivně exploatováno v letech 1950-1958, kdy byl zaznamenán bouřlivý rozvoj těžby s cílem získání maximálního množství kovu, což mělo strategický význam při rozbití amerického atomového monopolu po druhé světové válce a při mírovém využití jaderné energie. “Zmíněný autor dále pokračuje: “Požadavky na intenzifikaci těžby při nedostatečném rozfárání ložiska vyžadovaly realizovat velký objem razících prací, zvláště dlouhých děl.”

Ano, právě tam se zrodily bláznivé rychloražby, rekordní ražby překopu podle vzorů sovětských stachanovců. Ve skutečnosti šlo o zvlášť připravené, organizačně i materiálně zabezpečené akce, mnohdy na úkor běžné a solidní práce. Bohužel, často, bez ohledu na zdraví a jiné důsledky z toho vyplývající.

Ke zjištění, v jakém tempu probíhalo rabování rudných zásob na Příbramsku, se stačí projet tímto k a opticky se podívat na hory odvalů, které rámují celou krajinu. Ale také pro faktickou ilustraci uvádím následující tabulku o šachtách Uranových dolů. Byla pořízena k 8. 11. 1988, kdy Univerzita hornických tradic projížděla se svými účastníky celým regionem:

šachta založena hloubka provoz
15 Brod 1955   provoz
4 Lešetice 1950 630 m likv. 26.10.1988
5 Brod 1950 480 m větrací
6 Brod 1950 540 m větrací
9 Brod 1951 560 m provoz
11A 1958 900 m provoz 14. p.
16 Háje 1957 1 838 m provoz 21. p.
17 1956 820 m větrací bez věže
19 Dubenec 1965 1 460 m nejmod. provoz
20 Dubenec 1958 900 m likv. 14.p.
21 Háje 1958 540 m provoz
23 Ostrov 1952   likvid.
25 Dal. Dušníky 1952   likvid.

 

K tomu na okraj pár údajů z tohoto hornického kraje, kde se dolování praktikuje po tisíc let. Zejména po šachtách Rudných dolu Příbram a předcích zůstaly značné haldy počínaje Březovými Horami, přes Bohutín a dál. Ale to vše není nic oproti gigantickým haldám uranových dolů zejména v okolí Brodu, Zežic, Narysova a Třebska. To jsou skutečné a neoddiskutovatelné památníky slavně neslavné činnosti Uranových dolu na Příbramsku, která v dnešní době v podstatě totálně skončila.

Ředitel odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka Miroslav Štěpánek v diskusi o perspektivách uranové těžby charakterizuje rozdíl mezi Dolní Rožínkou a Stráží pod Ralskem slovy: “U nás se těží ruda klasickým způsobem v hlubinných dolech. Podle mého názoru je metoda loužení uranu kyselinou pro naše podmínky naprosto nevyhovující a nebyla proto na Dolní Rožínce zavedena. My samozřejmě máme také své problémy. Proběhlo několik velmi přísných kontrol provedených orgány státní správy a bylo nám uděleno celkem pět pokut. Snažíme se ale dostat krajinu alespoň do stavu blížícího se okolí, a proto nám není lhostejný vliv naší činnosti na životní prostředí.”

Uranový průmysl jako celek ve své praxi i dějinách se neobejde bez vězeňské práce, tzv. “muklů”. Mimochodem “mukl” je zkratka, která znamená Muž Určený K Likvidaci. To samo o sobě je dost výmluvné. Naše souostroví Gulag teprve čeká na zpracování a jeho historie bude neobyčejně pestrá a také šokující. A Příbram se svými šachtami nepochybně sehraje důležitou roli.

Jiří Loewy u Wuppertalu se o tom zmiňuje slovy: “Úmrtnost bývalých uranových muklů je, žel, hodně vysoká, přeživším je dnes přes šedesát. Přesto by nebyl vůbec problém ještě i dnes najít celou řadu pamětníků a hodnověrných svědků, kteří by rádi pomohli československý archipelag Gulag zmapovat odpovědně.” A to je škoda. Vždyť jsme stále častěji svědky toho, jak se komunisté všech proveniencí snaží zdiskreditovat či úplně negovat třetí odboj. Tím spíše je třeba objasnit a do všech podrobností katalogizovat teror čtyřicátých a padesátých let precizně, pravdivě a nevyvratitelně.”

V dokumentu Charty 77 “O Československém vězeňství” se mimo jiné říká: “čs. vězeňství … slouží převážně jako stálý zdroj levných pracovních sil pro některé podniky. Ty pak mohou prostřednictvím tzv. nápravně-výchovných ústavů nutit vězně pracovat v takových podmínkách, v nichž by žádný zaměstnanec nepracoval, ušetří se tím na mzdách i na investičních nákladech. Vězeň totiž nemá možnost odmítnout práci, na kterou nestačí, nebo která ohrožuje jeho zdraví, aniž by riskoval – kromě bezprostředních represí – další stíhání podle § 171 tr. zákona a odsouzení k dalším letům ztráty svobody, teoreticky až do 5 let, jež může být i mnohokrát opakováno.

Likvidace muklů v tomto prostředí uranových dolů byla veliká a přes zatajení bezpečnostními orgány muklové udávají, že prakticky týdně někdo v uranových dolech zahynul. Jedná se o přímé i nepřímé ztráty v pracovním procesu i jako pozdější následky.

Jak je všeobecně známo, patřil jsem na Příbramsku mezi disidenty a měl jsem dosti časté kontakty s důlními pracovníky UD. Pátral jsem po osudech, životě “muklů” a vždycky mne děsil třeba i jenom takový fakt, jako bylo používání dopingu všeobecně lidově řečeného “jastilu”. Muklové si nechávali pašovat prášky, zapíjeli je alpou a jinak aktivovali, aby vydrželi obrovské fyzické tempo. O bláznivém pracovním úsilí vězňů se všeobecně vědělo, od předáků, štajgrů až po generální ředitelství. Nikdo nikdy k tomu nic veřejně neřekl, nenapsal a nikdy nezasáhl. Podávané výkony sloužily jen z části k jejich vylepšení životní úrovně, ale především se staly prostředkem obohacení všech – členů party, štajgrů až po hodnocení šachty atd. Znám velice dobře všechny noviny, které vycházely v Příbrami o práci hornictva jako byl Atom, Hornický kahan i jiné publikace, ale nikdy tam nebyla sebemenší zmínka o “jastilu” – to bylo tabu. Ovšem bylo by možné medicínsky zhodnotit, co to dělalo s pracovní silou, která byla tímto způsobem “drancována”. Vlastně to byl také druh likvidace muklů.

Svým diskusním vystoupením jsem chtěl přispět k vyjádření skutečnosti, že:

1) Uranové doly na Jáchymovsku, Příbramsku i jinde ve jménu studené války, vojensko-mocenských ambicí SSSR vedly k drancování rudného bohatství.
2) Ekonomická činnost uranového průmyslu těžila z výsledků celého národního hospodářství a neúměrně zatížila celou zem a šla ve prospěch totalitní velmoci SSSR.
3) Ve většině případů rozsáhlé důlní činnosti byla narušena celá ekologie kraje a pro rekultivaci a ozdravění vodního hospodářství se udělalo pramálo.
4) Uranové doly na Příbramsku jsou neoddělitelně spojeny s prací nejen vězňů kriminálních, ale do značné míry i vězňů politických. Celý region čeká na přesnější osvětlení této činnosti.
5) Bílá místa tvoří především informace, materiály doposud přímo i nepřímo zatajované, anebo označované za “tajné”. Archivy přinesou další svědectví a fakta mnohem průkaznější.
6) Těžba uranu sebou přinesla řadu problémů opotřebení lidí, škody na zdraví a další sociální problémy, které se výrazně odlišují od jiných nehornických oblastí. Devastace tohoto “lidského” materiálu je jednou z největších škod.
7) Je zajímavé, i když nepochopitelné, že aktéři těchto činností na Příbramsku z Generálního ředitelství, Závodního ústavu národního zdraví Příbram i jiných institucí mlčí a nejsou ochotni podat potřebná svědectví. Ve vystoupeních na sympoziích Hornická Příbram ve vědě a technice byla problematika uranových dolů pojata čistě technokraticky, historicky popisně s odhlédnutím, jak se říká, od lidského činitele.

Použitá literatura a materiály:

1) Sborník 25. Sympozium Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce “H” v r. 1986.
2) Charta 77, vyd. Archa Bratislava 1990. Ke sborníku “O československém vězeňství”.
3) Studie z dějin hornictví 23 (Rozpravy NTM> Staněk, V.: Náš uran – fámy a pravdy. Praha 1993.
4) Útok – Moskva usiluje o světovládu. Hans hrabě Huyn, Mnichov 1982.
5) Sborník 40 let československého uranového průmyslu. GŘ ČSUP, vyd. Panorama, Praha 1985.
6) Kronika University hornických tradic (500 stran), Příbram 1987-1989.
7) Zpravodaj Sdružení vojenská obroda č. 10, Praha 1990. Konfederace politických vězňů – zpráva T. Sedláčka.
8) Zpráva o československých koncentračních táborech, 8. a 10. 10. 1992, Metropolitní Telegraf.
9) “Přísně tajné” nesmysly Generální prokuratury, 24. 10. 1992, metropolitní Telegraf, Jiří Loewy Wuppertal.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..