První doly tohoto jména v revíru byly Julius I a Julius II a s jejich budováním se začalo už v sedmdesátých letech minulého století. Vlastnila je Duchcovsko-mostecko-chomutovská akciová společnost. Ta zanikla roku 1876 a její majetek převzaly C.a K. státní hnědouhelné doly v Mostě. Vlastní Julius III se začal budovat nákladem státu počátkem roku 1882 na dnešním katastrálním území Záluží u Litvínova. V roce 1884 už bylo dosaženo konečné hloubky 186.5 m. Dolová pole ležela v centru pánve a nikde neměla výchoz. Geologické podmínky byly příznivé, bylo zde jen málo geologických poruch a nebyly velké problémy s důlními vodami, ty čerpaly doly v sousedství. Nikdy se tu nevyskytly zvodnělé písky. Julius III měl dvě jámy, jednu hlavní a druhou pomocnou. Odvětrání zajišťovala zároveň pro další šachtu Julius IV výdušná jáma Julius III/IV. Na Julius IV byla těžba zastavena roku 1912, jáma pak sloužila jen jako pomocný provoz a veškerá těžba šla pak přes Julius III. Při této příležitosti byl ze IV na III přenesen i parní těžní stroj, zakoupený na průmyslové výstavě v Praze v roce 1891.
Důl Julius III byl budován v letech konjuktury po překonání krize let 1873-75 a byl to tehdy jeden z nejmodernějších provozů. Ředitelství státních dolů asi nesledovalo jen vlastní těžbu, ale jeho provozy sloužily i jako nástroj určitého báňského dozoru a osvěty v revíru. Roku 1914 zde byla v hloubce deseti metrů vyražena pokusná štola, dlouhá bezmála 300 m. Zároveň byly zřízeny laboratoře. Měly se zde provádět pokusy s plyny a trhavinami. Zároveň byla zřízena i zaškolovací štola. Důl byl průkopníkem i v elektrifikaci. Od roku 1885 už měl elektrické osvětlení na povrchu a v roce 1906 novou elektrocentrálu s dvěma generátory. Měl i vlastní vlečku a úpravnu. Rozšiřovala se kotelna a stavěly nové budovy. Už před 1. světovou válkou v Kopistech vznikla díky jazykově českým havířům a jejich rodinám česká etnická enkláva.
Většina starousedlíků zůstala i po záboru pohraničí v roce 1938.
Státní doly s označením Julius byly mezi prvními zařazeny do korporace SUBAG. První léta války zde přinesla tak jako jinde mnoho technických inovací, nárůst a koncentraci těžby. V těsném sousedství dolu Julius III se začal v roce 1939 budovat mamutí závod na zkapalňování hnědého uhlí – Hydriewerke v Záluží, pozdější Chemopetrol Litvínov. Z hnědého uhlí se tu měl vyrábět syntetický benzín. Tento závod, jeho úložiště popílku a poválečná povrchová těžba úplně změnily tvář krajiny.
Od roku 1944 začala těžba klesat a tento pokles se prohlubuje s narůstající intenzitou angloamerických vzdušných útoků. Rafinerie v Záluží představovala strategický cíl a důl v její blízkosti byl rovněž těžce poškozen. Jako nejničivější se uvádějí americký nálet 25. prosince 1944 a noční útoky britských bombardérů v lednu následujícího roku. Po nich byl důl až do konce války vyřazen z provozu.
Mimo jiné byla těžce poškozena i kotelna. Protože její rekonstrukce v roce 1946 by si vyžádala několikaměsíční odstavení těžního stroje, přistoupilo se na jiné řešení – z rafinerie byl vybudován asi 800 m dlouhý přivaděč, který dodával páru až do roku 1991. Právě díky tomu mohl být v provozu i jinak nehospodárný parní stroj. Kotelna se už dále nepotřebovala. V roce 1979 byl zlikvidován i její komín. Těžba po válce opět rostla, v roce 1958 se například vytěžilo asi 580 tisíc tun uhlí. Zásobovala se elektrárna v Mostu. Část produkce šla i na export.
Na Julius III se postupně soustředila těžba z okolních provozů. Brzy po válce z dolu Minerva a Venuše, dále z bývalého Julius IV, jehož jáma sloužila už jen k dopravě, a který byl definitivně zrušen 1965. Pro další životnost závodu mělo ale největší význam rozhodnutí, že přes zdejší šachtu proběhne dotěžení bývalého Dolu Mistr Jan Hus, čili původního Julius II. Došlo k určitým inovacím, především byla znovu vystrojena bývalá vodní šachta, kterou fáralo mužstvo. Parní stroj a věž pak sloužily už jen k dopravě uhlí. Na Dole Mistr Jan Hus byla v roce 1978 ražena chodba, kterou se pak odtěžilo uhlí z bývalého pole tohoto dolu včetně ochranných pilířů okolo jeho jámy. To opět o několik let prodloužilo životnost Dolu Julius III.
Definitivně byla těžba zastavena k 31.3. 1991. K ekonomickým důvodům a vyčerpanosti ložiska se připojily nové předpisy o nejvyšší povolené expoziční době. Většina horníků dál fárat nemohla a nějaké reorganizace a převod lidí odjinud už neměly smysl. Pole bylo vyčerpané, vždyť se tu těžilo víc než sto let. Důl byl ke konci své životnosti ještě pomocným provozem Dolu Centrum, sloužil jako čerpací stanice důlních vod.
