V neděli, dne 29. listopadu 1998, došlo při plánovaném nehavarijním zásahu záchranářů na Dole ČSA – závod Jan/Karel ke smrtelným úrazům tří báňských záchranářů ZBZS. Účelem zásahu bylo odvětrání cca 3 700 m uzavřených důlních děl severního okruhu překopů č. 1950 a 0390 v hloubce 1 000 m v 12. kře dobývacího prostoru na 11. patře podle opatření č. 196/98 závodního dolu, potvrzeného RBZS Ostrava pod č. 229/11/98 ze dne 26.11. 1998.
PLÁNOVANÝ ZÁSAH
Akce byla zahájena v nedělní ranní směně 29. listopadu s 25 záchranáři a s obsazením funkcí podle opatření závodního dolu a v souladu se Zásahovým řádem RBZS Ostrava. Byl určen velitel záchranných sborů, velitel důlní základny, záchranářské hlídky, mechanik na důlní základně a připraveny byly čtyři pětičlenné čety záchranářů.
Po částečném rozebrání uzavírací popílkové hráze H2 na překopu 0390 z výdušné strany uzavřeného prostoru byl po tlakovém a teplotním vyrovnání postupně otevřen poklop hrázové lutny a uvolněno zaslepení potrubí na hrázi H1 na překopu 1950 z úvodní strany.
Po stabilizaci obnoveného průchodního větrního proudu přes otevíraný prostor se odvětrávání ustálilo na množství větrů 170 m3/min s obsahem 0,3 % CH4, 3 ppm CO a 16 % O2 při teplotě větrů 34 °C.
ODPOLEDNÍ SMĚNA
Odvětrávání pokračovalo v odpolední směně se stejným početním i personálním obsazením. Po prokazatelném seznámení účastníků akce a po konzultaci o postupu zásahu se všemi zúčastněnými záchranáři z ranní i odpolední směny (provedl VZS) sfárala druhá směna s rozdělením do dvou pětičlenných čet k H1 a dvou pětičlenných čet k H2. Podle příkazu měla vždy jedna četa pokračovat v rozebírání hráze, druhá četa byla záložní.
V 15.00 hlásil velitel důlní základny, že na výdušné straně u H2 je stabilizovaný objemový průtok vzdušin 170 m3/min s teplotou 30 °C a s obsahem 1,0 % CH4, 2 ppm CO a 20 % O2. V 17.30 informoval velitel důlní základny, že půjde s dvojicí záchranářů za H2, aby opětovně změřili množství větrů, neboť se domníval, že první měření nebylo přesné. K tomuto měření odešli za hráz bez dýchacích přístrojů.
Asi po dvou hodinách bylo z důlní základny hlášeno, že tito záchranáři se nevracejí a za H2 nejsou.
Velitel záchranných sborů vydal příkaz k ověření proudění větrů za úvodní hrází H1. Průzkumná četa zjistila, že ve vzdálenosti 200 m za hrází je v překopu 1950 plný zával, avšak větry proudí směrem k H2.
Poté VZS vydal příkaz četaři u výdušné H2 na překopu 0390, aby si vzal dva záchranáře a šel zjistit, kde je velitel základny s dvojicí dalších záchranářů. Ostatní měli vyčkat u H2. Dalším příkazem odvolal obě čety z úvodní strany od H1 na základnu k H2.
Za hráz šel četař záložní čety a dva záchranáři s dýchacími přístroji BG 174. Tato tříčlenná četa přebrodila zaplavenou část díla 0390. (Zaplaveno zde bylo od 50. metru za hrází cca 300 m chodby a v nejhlubším místě muldy byla hladina 1,5 m nad počvou). Pak pokračovali proti mírnému větrnímu proudu směrem k H1. Měřením zjistili (a potvrdili původní stanovení) koncentraci 1,0 % CH4 a teplotu 35 °C.
Ve staničení 1 700 m byl četař vysílen a nemohl jít dál. Po vzájemné dohodě postupovali zbývající dva dále. Po 200 metrech však se cítil vysílen další člen čety a zůstal na místě. Dále postupoval jen jeden a dosáhl až do staničení 2 150 m, kde však i on pocítil značný úbytek sil a objevily se křeče v končetinách.
Na zpáteční cestě se všichni tři opět spojili a za zchlazování ve vodě na počvě postupovali k základně u H2. Když došli vysíleni až k větší vodní ploše vody nahromaděné na počvě, odložili dýchací přístroje a ulehli do vody.
Za hráz byla vyslána záložní četa, která je nalezla v blízkosti staničení 1 000 m. Četař záložní čety podal postiženým vodu k napití, ale k vyvedení, natož k vynesení tří postižených četa síly neměla.
V době tohoto pokusu o pomoc povolal velitel záchranných sborů prostřednictvím inspekční služby (20.54) výjezdy důlní pohotovosti RBZS Ostrava.
ZÁSAH RBZS
Pohotovostní jednotky RBZS Ostrava dorazily na závod během 15 minut Po seznámení se situací a po sfárání šly dvě čety v 21.50 do zásahu za H2 a po přebrodění zatopené muldy pokračovali záchranáři až do staničení 1 000 m, kde ve vodě nalezli první tři pohřešované. V místě, kde se vysílení nacházeli, byla teplota ovzduší v profilu 38 °C.
Ve 23.20 byli tito záchranáři vyproštěni před H2 a po poskytnutí lékařské pomoci byli dopraveni na povrch a do nemocnice.
Zásah čety za H1 zjistil v 23.45, že proniknout závalem na překopu 1950 bez zmáhání není možné.
Přesně o půlnoci nastoupily další dvě čety k průzkumu za H2 a „teprve” po 137 minutách se jim podařilo dojít do staničení 1 570 m. Pro vysokou teplotu (37 °C) a relativní vlhkost (90 %) se i u nich projevily první známky přehřátí (mj. až 200 tepů za minutu). Museli se vrátit na základnu.
Mezitím již bylo zprovozňováno potrubí se stlačeným vzduchem.
Vedoucí likvidace havárie (VLH) rozhodl pro zlepšení mikroklimatických podmínek v odvětrávaném prostoru reverzovat větrání. Hráz H2 za základnou se stala vtažnou, objemový průtok větrního proudu se zvýšil na 250 m3/min a teplota ovzduší se snížila na cca 28 °C (ovšem jen bezprostředně za hrází).
Po této úpravě nalezla v 3.40 další průzkumná četa ve staničení 1 530 m prvního postiženého bez známek života. Při dalším postupu dosáhli staničení 1 750 m, kde četař pro příznaky přehřátí záchranářů v četě další postup zastavil a četa se vrátila na základnu. Teplota zde dosahovala opět již 37 °C.
DALŠÍ ZÁSAHY
Již v průběhu průzkumů byly, kromě změn ve větrání, zahájeny práce na odčerpání vody ze zatopené muldy a na obnovení dodávky stlačené vzduchu do oblasti.
Čerpání se uskutečnilo výkonem 1 m3/min.
Vzduchové potrubí o průměru 150 mm (značně zkorodované a porušené) bylo zprovozněno do staničení 700 m, kde bylo první chladicí stanoviště. Pro chlazení vypouštěným vzduchem byl zbudován stan. Obdobný stan byl napojen na stlačený vzduch hadicovým tahem B a C až do staničení 1 310 m. Chlazení vypouštěným vzduchem však neskýtalo požadovaný účinek a tak byla potrubím, hadicemi a dále hadicí o průměru 1/2″ dovedena voda, která později dosahovala až do staničení 1 700 m a umožňovala efektivnější chlazení sprchováním. Pro zasahující čety byly připraveny rovněž chladicí vesty s tuhým CO2.
Souběžně s těmito pracemi byl rozšiřován průnik hrází Hl, aby se tak zvýšil objemový průtok větrů.
S postupem prací se základna u H2 přesunula i s lékařem RBZS do staničení 700 m.
Všechny práce a průzkumy byly vedeny taktikou etapových postupů v stresující a současně povzbuzující situaci, kdy existovala nepatrná naděje, že oba stále ještě nezvěstní záchranáři přežili v blízkosti neprůchodného závalu, ale v lepších mikroklimatických podmínkách.
KONEC AKCE
Při postupujících náročných zásazích byli v úterý 1. 12. 1998 ve 12.55 nalezeni zbývající dva postižení záchranáři, a to ve staničení 2 980 m překopu 1950, tedy ve vzdálenosti přibližně 2 530 m za H2.
Vcelku se potvrdilo, že ve snaze pomoci zemdlenému kamarádovi se pokoušeli postupem proti větrům dosáhnout hráze H1 a přivolat pomoc. O tom, že je překop zavalen, však nevěděli a zatím nelze spolehlivě říci, zda k závalu došli. Je však pravděpodobné a výpočty lze tuto domněnku potvrdit, že místo, kterého dosáhli, bylo také místem, odkud již nebyli schopni pokračovat tam ani zpět.
Transport postižených probíhal etapově, neboť trvaly podmínky s teplotami ovzduší 34 až 37 °C a s relativní vlhkostí ovzduší 90 až 92 %.
Teprve po evakuaci postižených byl uskutečněn poslední zásah k vynesení osobních věcí a vybavení zesnulých a poté byla havarijní akce ukončena.
