Cínovecká žulová klenba se nachází na náhorní rovině východní části Krušných hor v těsné blízkosti státní hranice s Německem. Tato dělí ložisko na větší část českou a menší německou. Nadmořská výška širšího okolí se pohybuje mezi 830 m až 880 m nad mořem. Z regionálního hlediska je cínovecká oblast součástí komplikovaného celku saskodurinského bloku, a to východní částí krušnohorsko-smrčinského antiklinoria.
Vlastní klenba je tvořena acidními žulami druhého sledu, a to staršími drobnozrnnými albitisovanými žulami a mladšími středně zrnitými granity. Tyto mladší granity intrudovaly koncem paleozoika do efusivních hornin teplického křemenného porfyru (paleoryolit). V narušených pláštových horninách došlo ke vzniku exokontaktních ložisek menšího rozsahu v západní části elevace. Původně byly těženy loché žíly (14 žil) v apikální části žulové kopule. Žilné ložisko bylo dotěženo koncem 70. let.
V podloží žilného ložiska a při západním okraji žulové klenby se nachází nové impregnační ložisko se zrudněním Sn (W) a Li, které můžeme označit z hlediska metalizace za maloobsahové, ale se značnou tonáží geologických zásob.
Zájmovou surovinu tvoří různé variety greisenů, méně greisenisovaných žul a výjimečně granity. Hlavním nositelem zrudnění jsou středně hrubozrnné greiseny křemenno-slídnaté (cinvaldit) s určitým množstvím topasu. Omezeně se vyskytující topaso-cinvalditové greiseny vykazují vyšší zrudnění Sn. Méně se vyskytují též drobnozrnné křemenno-slídnaté greiseny lokálně s vysokými kovnatostmi Sn.
Celkově nadloží tvoří teplický křemenný porfyr. Bezprostřední nadloží bilanční rudy je však zpravidla tvořeno různými typy acidních žul (drobnozrnné a středně zrnité), přičemž starší drobnozrnná má bariérový charakter ve vztahu ke zrudnění.
Podloží metalizovaných poloh je opět tvořeno různými faciemi granitů, které jsou silně albitisovány a v určité části cínoveckého prostoru mají syenitový charakter (adular + cinvaldit).
V některých místech je klenba silně postižena tektonickou činností. Předpokládá se, že západní kontakt je částečně tektonický. V jižní a východní části klenby došlo k odtržení mohutné apofýzy, pod kterou se nacházejí značné tonáže geologických zásob.
Za nejstarší tektonický směr možno považovat linii severo-jižní, dle kterých došlo k efusi TKP. Dále jsou to směry SZ – JV, na kterých jsou seřazena ložiska Sn-W v širším okolí lokalit. Vlastní distribuce zrudnění roztoků Sn-W byla kontrolována tektonikou SV – JZ směru v rámci jednotlivých výskytů. Nejmladší západo-východní tektonika neovlivnila podstatně vlastní ložisko.
V rámci žulové klenby nedochází mimo drobné kapačky ke komplikacím hydrogeologického charakteru. Jiná je situace v nadložním TKP, který je silně rozpukán a tak byly zaznamenány silné průtoky důlních vod v západní části elevace v oblasti Jezerního dolu.
Úložní podmínky
Úklon bilančních rudních poloh kolísá od 0° do 25 ° generálním sklonem k JZ. V celkovém profilu dochází k častému střídání bilančních poloh s nebilančními vložkami, zpravidla žulovými. Mocnost bilančních těles je různá a pohybuje se od 3 do 50 metrů.
Hloubka zrudnění pod povrchem je různá. V západní části klenby se nachází ve 2 úrovních, a to nad 1. patrem dolu pokračuje zrudnění z prostoru starého žilného ložiska směrem na Cínovec – jih do oblasti Vrchlík. V druhém případě se jedná o zrudnělá tělesa mezi 1. a 2. patrem, která zapadají pod úroveň druhého horizontu a pokračují až na niveletu štolového horizontu (415 m m.n.m.) Ve východní části klenby pokračuje zrudnění převážně pod úrovní 1. patra dolu směrem ke státní hranici s Německem.
Z hlediska obsahů zájmových složek Sn a W lze konstatovat, že zastoupení W je velmi nízké v rozsahu několika málo setin a hlavní rudní komponenta je Sn (řádově v málo desetinách). Ložisko je silně variabilní s koeficientem variability pohybujícím se na úrovni 180 (Sn, W). Minimální kovnatost Sn lze dokumentovat stopovými obsahy a maximální kovnatostí 5 %. Nejvíce stejnoměrně je zastoupena rudní složka Li, a to od několika setin do 1,1 % Li.
a) úvodní díla
Jáma č. 1: hlavní těžní jáma dolu Cínovec, obdélníkového profilu, ohlubeň 837,64 m n.m.
Jáma č. 2: výdušná jáma kruhového profilu, vybavená těžním zařazením, ohlubeň 868,10 m n.m.
K 20 225: úvodní vtažné důlní dílo obdélníkového průřezu, ohlubeň 850,71 m n.m.
b) patra
III. patro starého dolu, hloubka 83,1 m
IV. patro starého dolu, hloubka 113,7 m
V. patro starého dolu, hloubka 136,0 m
VI. patro starého dolu, hloubka 158,0 m
1. patro, hloubka 194,8 m
2. patro, hloubka 284,0 m
c) větrání
Větrání dolu bylo zajištěno jedním vtažným dílem (K 20 225) a dvěma výdušnými díly, těžní jámou (jáma č. 1) a výdušnou jámou (jáma č. 2). Hlavní ventilátor byl umístěn ve ventilátorové stanici na zhlaví K 20 225 a dodával do dolu cca 3 200 m3/min čerstvých větrů, v zimě předehřívaných teplovzdušnými agregáty. Větráni dolu bylo rozděleno na 2 větrní oblasti.
d) důlní vody
Na 2. patře u jámy č. 2 byla vybudována čerpací stanice a dvě nové čerpací jímky s jímací kapacitou cca 3 000 m3. Hlavní zdroj přítoků vod do dolu, poruchové pásmo Jezerního dolu, bylo uzavřeno tlakovou hrází a tím byl přítok do dolu snížen na 300 l/min. Následně se již při ražbě chodeb nepředpokládaly mimořádné přítoky vod.
