Úvod SHD DVÚZ Důl Vítězný únor v Záluží

Důl Vítězný únor v Záluží

1965
0

Důl Vítězný únor v ZálužíDůl Vítězný únor byl posledním dolem, jenž byl založen Severočeskou uhelnou akciovou společností v Mostě. Původní výměra dobývacího prostoru, na kterou byl tehdy důl projektován, byla poměrně značná. Dobývací prostor se rozprostíral na katastrálních územích obcí Záluží, Chudeřín, Horní a Dolní Litvínov, Louka, Růžodol a Mariánské Radčice. Plošně byl důl zhruba ohraničen na severu tratí ČSD Děčín – Chomutov, na západě Zálužským potokem, zvaným také Chudeřínským. Při základní rozrážce důlního pole v roce 1909 byl dobývací prostor kolem 670 ha. Redukcí v roce 1918 se snižuje pod 600 ha. V roce 1940 se dobývací prostor rozšiřuje po připojení Dolu Minerva s bývalou Viktorií a Poseidonem a výměra přesahuje 860 ha. Při delimitaci dobývacích prostorů byla východní část, tj. revíry Flora a Minerva postoupena Dolu Pluto a jihovýchodní část včetně větrné jámy Poseidon postoupena Dolu Kohinoor II. Po dalších změnách dobývacího prostoru v roce 1951, 1954 a 1955 činí výměra méně než 500 ha.

Než se začala hloubit jáma č. 1, byly tehdy různé spory o jejím umístění. A tak došlo k tomu, že zarážkový bod byl stále posouván z jihozápadního okraje tehdejší katastrální obce Dolní Litvínov směrem do katastrálního území obce Záluží. Po definitivním rozhodnutí tehdejších majitelů bylo dne 23. listopadu 1898 zahájeno hloubení jámy č. 1, která sloužila až do doby, než byla vyhloubena jáma č. 2 (těžní jáma) pro těžbu a po celou dobu až do současnosti pro jízdu mužstva.

Práce na hloubení jámy č. 1, když se dosáhlo hloubky asi 100 m, byly z neznámých příčin počátkem července 1899 zastaveny. Hloubení jámy č. 1 bylo obnoveno v roce 1907 a také v tomto roce 31. prosince bylo skončeno. Ještě týž den bylo vytěženo 8 vozíků uhlí. Vlastní rozvoj těžby však nastává až v roce 1909, kdy bylo vytěženo již více jak 140 000 tun uhlí. V době, kdy se začalo s těžbou uhlí (v roce 1909), je důl nazýván Tegetthoff (Schächte I, II), a to po Rakousko-Uherském admirálovi Tegetthoffovi. Ovšem mezi horníky se důl jinak nenazval, nežli „Tegetthoffka“.

Roku 1907 začínají také práce na hloubení jámy č. 2, které skončily v září 1908 včetně vyzdívky náraží. Tato jáma od svého vzniku až po ukončení činnosti dolu sloužila těžbě. Obě jámy byly provedeny v kruhovém profilu. Na tehdejší dobu to byl jeden z nejmodernějších dolů bývalé Severočeské uhelné akciové společnosti. Byl zde postaven elektrický těžní stroj. Elektrickou část dodala firma Siemens-Schuckert v roce 1908 až 1909 a mechanickou část První brněnská strojírna. Nebylo to však jen strojní vybavení, které stavělo důl do popředí zájmu všech pracujících.

Další novotou, která ještě na mnohých dolech byla v tehdejší době neznámá, bylo to, že byla zřízena koupelna. Tehdy z ostatních hlubinných dolů chodili havíři domů tak, jak vyfárali. Proto nebylo divu, že hodně havířů přecházelo no nově rozvíjející se důl, kde se mohli vykoupat a chodit domů čistí. Zpráva o tom, že na „elektrické šachtě“, jak ji havíři v prvopočátcích pojmenovali, mají koupelnu, se velmi rychle po revíru rozšířila a na jiných dolech hned také začali vznášet požadavek na její zřízení. Nebylo proto divu, že za zřízení koupelen byla dokonce v roce 1908 vedena stávka na duchcovském okrese, trvající plných 14 dní.

Dobývací metodou bylo při otevření dolu zvoleno ruční komorování na zával při dvoulávkovém dobývání.

Přes určité nedostatky a překážky byla toto metoda uplatňována na jihovýchodě od roku 1909 až do roku 1945 a na severu od roku 1912 až do roku 1945. Při nízké výrubnosti v důsledku velkých ploch porubů, dále vysokém počtu úrazů, které vznikaly hlavně na tak zvaných koncových komorách, byla hledána nová dobývací metoda.

Po vzniku Československé republiky roku 1918 byl důl přejmenován na Důl Herkules, kteréžto jméno se také za krátkou dobu stalo i obchodní značkou pro velmi dobrou kvalitu uhlí, o které měly zájem sklárny a porcelánky nejen u nás, ale i v zahraničí. Po určitých zkušenostech z dolu Centrum I., zavádí se i na dole od roku 1934 strojní dobývání s nátřasnými žlaby na dopravní pásy a začíná se uplatňovat separátní větrání větračkami (lutnami) o průměru 300 až 400 milimetrů. Tento způsob dostává název „pruhové dobývání“ (komorování strojní v lávkách na zával). Během druhé světové války byly konány pokusy se stěnováním v bývalém revíru č. 1. Podle vyprávění přímých účastníků při zavádění této nové dobývací metody, ztroskotaly tyto pokusy v důsledku velkého množství záparů, ohňů a zvýšeného horského tlaku.

V roce 1948 dochází k opětovnému přejmenování dolu, a to na Důl Partyzán Slánský III. Po čtyřech letech, po procesu s Rudolfem Slánským, byl důl znovu přejmenován, a to na Důl Vítězný únor dne 25. února 1952.

V roce 1960 se opět přistupuje k pokusu zavést stěnování v tak zvaném výzkumném stěnovém úseku – ve 13. poli. V roce 1963 se od této metody definitivně upouští v důsledku velkého vývinu plynů (oxidu uhelnatého) a záparů a přechází se opět na komorování strojní v lávkách.

V témže roce 1. července 1963 byl Důl Vítězný únor se závody Vítězný únor, Pluto a Kolumbus začleněn do nově vznikajícího n.p. SHR – Doly Vítězného února se sídlem v Záluží. V roce 1982 byl závod Vítězný únor zrušen a začleněn jako provoz Dolu Centrum. O čtyři roky později, v roce 1986, byla na Dole Vítězný únor definitivně ukončena těžba a důl tak završil svou historii.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..