Úvod Doly a revíry UD Dolní Rožínka Radioaktivita – specifikum uranového hornictví

Radioaktivita – specifikum uranového hornictví

365
0

Práce v hlubinných dolech nezřídka s sebou přinášejí velmi specifické problémy, s nimiž se musí horníci vyrovnat. Někde se vyskytuje zvýšené nebezpečí horských otřesů, jinde je dobývané ložisko situováno v nepříznivých hydrogeologických podmínkách. Těch rizik v hornictví je však mnohem více. Důlní požáry si vynutily nejednu daň v podobě mnoha lidských životů, průval vod do podzemních prostor mnohdy tvoři důležitou kapitolu havarijního plánu na některých dolech. Vedle těchto obecných rizik se často setkáváme i s takovými druhy nebezpečí, která souvisejí s dobýváním konkrétního druhu nerostu. Příkladem je uranové hornictví, kde uranová ruda vystupuje jako zdroj ionizujícího záření.

Uran je radioaktivní prvek. Jeho rozpadem se zahájí proces vzniku a přeměny mnoha radionuklidů až do té doby, dokud nevznikne konečný stabilní prvek. Při každé přeměně radionuklidů se přitom emituje záření, které přímo či nepřímo ionizuje atomy okolního prostředí (odtud jeho název „ionizující záření“).

Ionizace atomů látek má za následek změnu jejich chemických vlastností. To se v lidském organismu projeví například tím, že dojde k usmrcení buněk nebo ke změně jejich tzv. cytogenetických informací.

Usmrcení buněk může negativně působit na krvetvorné orgány, výstelku střeva nebo vyvíjející se zárodek. Cytogenetické změny buněk vedou ke genetickým poruchám, které mohou negativně působit na zdraví dalších generací. Nositeli takto poškozených buněk navíc hrozí vznik nádorových onemocnění.

ZÁŘENÍ V URANOVÝCH DOLECH

V uranových dolech se vyskytují především ty druhy ionizujících záření, která se emitují při přeměně radionuklidů tzv. uran-radiové rozpadové řady, neboť prvním členem této rozpadové řady je izotop 238U tvořící 99,27 % veškerého uranu v přírodě. Ostatní rozpadové řady mají z hlediska ozařování pracovníků v uranových dolech zanedbatelný význam.

Uran je však jen jedním z mnoha radionuklidů, které se podílí na ozařování horníků při dobývání ložisek tohoto nerostu. Kdyby se v uranových dolech vyskytoval jenom uran a jeho „dceřiný“ prvek byl stabilní a nepřeměnil se dál, znamenalo by to mnohem menší riziko z pohledu radiační ochrany.

Tak například izotop 238U má poločas rozpadu čtyři a půl miliardy let; tedy za tak dlouhý časový úsek by se rozpadla jen polovina z jeho celkového množství. Uvědomíme-li si, že se obsah uranu v rudě často pohybuje pod hranicí jednoho procenta, snadno pochopíme zanedbatelnost negativních účinků ionizujícího záření v takových podmínkách.

V uranových dolech se však setkáváme i s mnoha dalšími radionuklidy: thoriem, protaktiniem, radiem, radonem, poloniem, olovem, bismutem, astatem a titanem, a to zpravidla s několika jejich izotopy najednou. Tento fakt vede k tomu, že ozařování horníků je mnohem intenzivnější. Velký počet těchto radionuklidů má poločas rozpadu řádově jen sekundy, minuty či dny. Kratší poločas rozpadu znamená, že přeměna jednoho radionuklidu na další probíhá rychleji, tedy za kratší časový interval se rozpadne větší množství radionuklidu. Jelikož se při každé přeměně emituje určitý druh ionizujícího záření, celková dávka záření je v praxi mnohem větší než kdyby se v uranové rudě vyskytoval jenom uran.

ALFA, BETA, GAMA

V uranových dolech možno zaznamenat alfa, beta a gama záření. Částice alfa je jádro atomu helia, beta je elektron uvolněný z atomového obalu a gama záření má, podobně jako světelný paprsek, charakter elektromagnetického vlnění.

1
2
3

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář!
Prosím, zde zadejte své jméno

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..